Co konkrétně vás přimělo ke vstupu do politiky? Jakou roli v tom hrála víra?

Zájem o věci veřejné jsem vždy vnímal jako součást mého zájmu o druhé. V určitou chvíli jsem si uvědomil, že už se na to, co se děje kolem, nechci jenom dívat. Svou cestu hledám pořád. Osobní víra mi je v tom samozřejmě velkou inspirací.

Existuje podle vás něco jako „křesťanská politika“ a „křesťanské hodnoty“?

Nedávno jsem četl text německého předválečného filozofa Paula-Louise Landsberga. Patřil k těm, kdo varovali před nástupem nacismu, a s obavami analyzoval zničující ideologie, které přinesly ve 20. století tolik obětí. Podle něj člověk nemůže jen čekat, že někdo přinese hotové řešení. Musím hledat sám a v souladu s odpovědností, kterou nemohu na někoho dalšího přenést. V souladu s osobní vírou. V rámci mé osobní svobody. V tomto individuálním hledání samozřejmě potřebuji pomoc a radu ostatních. A právě autentické hledání odpovědi, co dělat tady a teď, mě otevírá druhým i perspektivě, která se inspiruje křesťanstvím.

Politika obnáší kompromisy. Jak se srovnáváte s tím, že vaše vize někdy neprojde?

Když doma s dětmi hrajeme třeba pexeso, prohrávám nepříjemně často. Unést porážku zkrátka patří k životu! A politika je pro mne součástí života.

Určitě ale máte i nějaké limity, za které už ustoupit nelze...

Jistě, jsou okamžiky, kdy nemohu hlasovat s většinou, protože nesouzním s jejím názorem. Zažil jsem to například ve chvíli, kdy se v Senátu schvaloval zákon o snížení daní, a tedy o zvýšení zadlužení příštích generací. Raději zůstanu v menšině, než se podepsat pod něco, co považuji za neodpovědné a nebezpečné.

V programech politických stran se nyní často objevují témata bezpečnosti a migrace. Co je na tomto poli strategickým zájmem naší země?

Pohostinnost a péče o potřebné patří do naší kultury. Na druhou stranu se dnes rozšířilo přesvědčení, že snad existuje nějaké lidské právo, které by lidem umožnilo vybrat si zemi na mapě světa a tam jít bydlet. Tak to ale není. Musíme také chránit bezpečnost našich občanů a udržitelnost nepsané společenské smlouvy, která spočívá například v tom, že sdílíme jazyk, pravidla soužití či nějakou společnou ideu.

To ale jistě neznamená uzavírat se před potřebnými.

Česká republika je otevřená ekonomicky. Oběh peněz, zboží nebo pracovníků je základem naší prosperity. Strategickým zájmem naší země tedy je, abychom se neuzavírali a neztráceli schopnost pomoci potřebným. I proto zcela odmítám rozhodnutí vlády Andreje Babiše nepřijmout dětské uprchlíky. Jsme národ, který řádem Bílého lva vyznamenal sira Nicholase Wintona za záchranu života stovek židovských dětí z Čech a Moravy, a dnes bychom se měli tvářit, že necítíme potřebu pomáhat? Styděl jsem za svého premiéra, prezidenta a všechny ostatní, kdo s nimi v tu chvíli souhlasili.