Z dějin je zřejmé, že vstup křesťanů do politiky může skončit také velkými přehmaty, jak je patrné u těch, kdo spojili své síly s fašistickými režimy – na Slovensku v podobě válečného angažmá Hlinkovy Slovenské lidové strany. Existují naštěstí ale i vzory hodné následování. Mnoho jich nabízí italská historie, jak u příležitosti uznání hrdinských ctností florentského politika Giorgia La Piry v roce 2018 připomněl italský katolický deník Avvenire: „I v prostředí, kde se mohou uzavírat nemorální kompromisy, jsou zářné příklady lidí, u kterých převáží schopnost jít příkladem v nezištné lásce nad pokušením moci, korupce nebo stranických zájmů. Pokud je v politice nezbytné ‚ušpinit si ruce‘, není nutné si přitom ‚špinit také duši‘.“

Ruce si musel umazat i bl. Giuseppe Toniolo (1845–1918), který si mohl vystačit s pohodlnější univerzitní kariérou. Jako ekonom a sociolog ale na konci 19. století pochopil, že křesťané nesmí zůstat neteční k sociálním problémům dělníků. Bojoval za spravedlivější pracovní podmínky a nastavil kurz italské křesťansko-demokratické politice, která se nakonec ustavila jako protiváha antiklerikálních sil. Jednoho z Toniolových následovníků – P. Luigiho Sturzu (1871–1959) – už církev zařadila mezi služebníky Boží. Don Luigi Sturzo zakládal po první světové válce Italskou lidovou stranu, která se hned zařadila mezi klíčové hybatele politiky. Jako rozhodný odpůrce otevřené či tiché spolupráce s fašisty ale musel v roce 1924 utéct do exilu. Vytrvale odmítal nabídky, aby se zřekl komentování veřejného dění a vzdal se politiky výměnou za rehabilitaci a dobré kněžské umístění. Do Itálie se mohl vrátit až po válce, kdy spojil síly také s Alcidem De Gasperim (1881–1954) a stal se doživotním senátorem.

Křesťanské kořeny EU

Když je řeč o tomto služebníku Božím, je třeba dodat i jméno ctihodného Roberta Schumana (1886–1963) – dalšího z architektů evropské integrace. Křesťana, který veškeré své právnické zkušenosti vložil do poválečného smíření Francouzů s Němci a nového mírového uspořádání na půdorysu, jemuž dnes říkáme Evropská unie.

Křesťané jsou však potřeba na všech úrovních politiky včetně obecní, která je patrně většině voličů nejbližší. Ctihodný Giorgio La Pira (1904–1977) patřil k italským dominikánským terciářům a evangelium bral vážně na každém kroku. Ač profesor práv, často býval k vidění, jak kráčí po italské Florencii bez bot, které právě věnoval někomu potřebnějšímu. Přitom dlouhé roky bydlel v nevyhřívané cele v bazilice sv. Marka. Kdo by ho ale považoval za podivína, velmi by se mýlil – což sám La Pira prokázal po druhé světové válce, kdy se stal starostou Florencie. Zasloužil se o poválečnou obnovu města, zakládal sociální bydlení a v čele radnice se systematicky snažil o vytváření nových pracovních míst – třeba při stavbě vodovodů nebo kanalizace. Když chtěla jedna továrna ve městě zavřít, přesvědčil jiného průmyslníka, aby provoz převzal, čímž zachránil obživu víc než tisícovky rodin. I Giorgio La Pira se tak možná jednou zařadí k anglickému světci Thomasi Moreovi z přelomu 15. a 16. století, kterého církev považuje za patrona politiků a státníků.