Ve farnosti máme v září děkovné mše za úrodu. Mně to ale přijde málo, chtěl bych víc vyjádřit svou vděčnost jako křesťan. Ale jak?

Vděčnost můžeme vyjádřit tisícerým způsobem a slavení mše svaté je bezesporu vrcholným projevem křesťanské vděčnosti. Nejde však jen o nějaké okamžiky poděkování, vytržené z běžného života. Taková chvilková vděčnost může mít někdy podobu okamžitého citového vzplanutí nebo může být tak trochu pokrytecká, motivována spíše povinnou úctou či zdvořilostí. To se týká vztahu k Bohu i k lidem. Skutečná vděčnost je mnohem více. Je to celoživotní postoj, jímž vyjadřujeme nesamozřejmost všeho toho, co přijímáme, i nesamozřejmost nás samých.

Rozmazlené dítě je zahrnováno tak velkou péčí, že mu až škodí, protože je vede k nevděku. Nenaučí se pak vidět hodnotu věcí a vše považuje za samozřejmost. Náš vyspělý západní svět je plný takových dospělých rozmazlených dětí, které se nikdy nenaučily vděčnosti. A tak se roztahují a roztahují, myslí si, že blahobyt a ty plné supermarkety všemožných potravin a věcí zcela automaticky patří k našemu životu. Avšak křesťan všechno – nejen úrodu, ale veškeré stvoření, i svůj vlastní život – vnímá jako zázrak. Kdyby Bůh nechtěl, nemuselo tady být nic. Proto my katolíci sloužíme mimo jiné i děkovné mše za úrodu, abychom si uvědomili, že všechno dobré dostáváme z Boží ruky. Příroda, půda, voda, vzduch – to jsou nenahraditelné Boží skutečnosti, ke kterým se podle toho máme také chovat. A pokud chceme svou vděčnost projevovat ještě jinak, pak můžeme být třeba štědřejší vůči svým bližním, zvláště těm, kdo se nemají tak dobře jako my. Vděčnost totiž jde ruku v ruce se štědrostí. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.

O autorovi| P. MATÚŠ KOCIAN, kanovník Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě Pražském