Onkologická léčba dobře zareagovala a taťka mohl domů. „Jano, jak je možné, že ta chemoterapie zabrala,“ zeptal se jednoho dne. Odpověděla jsem, že medicína dokáže nemoc pozastavit, ale také modlitba mnoha lidí za jeho zdraví byla jistě vyslyšena. Taťka se usmál a řekl: „Poděkuj jim.“ Nebyly v tom roce jen chvíle krásné, ale přicházely okamžiky těžkých a bilančních rozhovorů, kdy bylo potřeba otevřít zraněnou minulost.

Snažili jsme se mu nabídnout otevřené a chápající srdce a domov, kde bylo přijímáno jeho fyzické omezení, křehkost, vnitřní smutek, obavy a strach z toho, co bude. Bylo mi líto všech chvil, které jsme s tatínkem propásli. Bolelo mne rozdělení, které mezi námi celé dlouhé roky bylo.

Za půl roku se zdravotní stav tatínka velmi zhoršil. Tentokrát bylo jasné, že stav je vážný. Vzala jsem ho k nám domů. Dostal polohovací lůžko, potřebné léky a výživu. Ale především zažil opakované přijetí a pochopení, blízkost a lásku. Ty chvíle byly nezapomenutelné. Dívali jsme se z okna na zahradu, sledovali zprávy, povídali si. Ještě jedna epizoda těžké dušnosti ho vrátila na dva dny do nemocnice. „Vezmeš si mě domů, Jano? Zítra? To je dobré, a tak mi zavolej kněze, o kterém jsi mi vyprávěla.“ Tatínek se v závěru svého života obrátil k Bohu, protože mu přinesl pokoj, dar odpuštění a přinesl do závěru života naději.

Jednoho dne už pro slabost nemohl vstát. Přisedla jsem k němu, vzala jeho ruku do své, k lůžku přišel i můj bratr. Vydechl velmi něžně, tak za půl hodiny. Byla to překrásná, pokojná a něžná smrt. Přivolali jsme maminku, vnoučata, nastalo velké loučení. Tatínka jsme oblékli a nechali zazvonit na kostelní zvon. Dali jsme si na jeho počet skleničku a přinesli jeho hudební nástroje – heligonku a pozoun. Rodina stála uskupená kolem lůžka a vzdávala přítomností úctu jeho životu.

Začala jsem se modlit a děkovat Bohu za tatínkův život, za dar našeho života, za uzdravení ran z minulosti. Poslední rozloučení s tatínkem bylo pak v kostele, v městečku, kde celý svůj život žil. Bylo to velké svědectví víry, naděje a lásky nejen pro celou mou širokou rodinu i pro obec. Rakovina se nakonec stala požehnáním pro tatínka i pro jeho dceru.

O autorovi| JANA SIEBEROVÁ, zakladatelka domácího hospice Duha v Hořicích