Volíme cestu podle svého naturelu. Někdo dlouhá léta žije s nikdy nevyslovenými výčitkami, jiný se pod jejich tíhou stále dohaduje se svými nejbližšími, třetí hledá cestu kudy ven. „Většina z nás si z vlastní rodiny odnáší nějaký ten šrám a někdy i dost hluboký. Rodinné mezigenerační vztahy jsou přitom vždy silné a jen zřídka se děje, že by byly člověku lhostejné a nechtěl je urovnat,“ říká psychoterapeut Jakub Hučín. Jenže jak? Podle něj je dobré svou bolest a své „negativní“ emoce, jako je hněv a prožívaná lítost, ventilovat v bezpečném prostředí terapie. Často právě ony způsobují napětí, které brání udělat vstřícný krok těm druhým. Pokud ale o své bolesti a hněvu můžeme říci někomu, kdo naše pocity neodsuzuje a přijímá je, napětí se uvolní.

S větším klidem pak můžeme s tím druhým začít společnou řeč. Jenže co mluvit, kdy a jak? Na toto téma přinášíme níže rozhovor s psychologem Michalem Petrem. Zdůrazňuje, že nejdůležitější je ujasnit si vlastní očekávání a najít sílu k odpuštění.

Vyběhli jsme ale na dlouhou trať. „Nemůžeme čekat, že si hned padneme do náruče. Někdy takový usmiřovací proces trvá, rozhovory mohou být opakované. Je nutné, aby se sdělené věci usadily. K realitě patří i to, že někdy druhý člověk nechce nebo nedokáže přijmout to, co mu říkáme. Ale i když třeba nedosáhneme plného vzájemného usmíření, alespoň dílčí úlevu může přinést, když druhému řekneme, co jsme mu říct chtěli,“ podotýká psycholog Hučín. Leckdy ale doběhnout do cíle stihneme – ještě se stihneme obejmout a říct si, jak moc se máme rádi.