U počátků zdejšího zvěřince, rozpomíná se farář P. Jiří Kaňa, byla náhoda. „V obci se pořádala tombola a jednou z cen byla živá ovce. Výherce ovšem nevěděl, co s ní, a tak mě přemluvil, abych ji nechal na farní zahradě. Souhlasil jsem pod podmínkou, že se o ni budou děti samy starat,“ popisuje farář. A protože se staraly, farnost se rozhodla popojít o krok dál a péči o zvířata využít k osvětě a podpoře setkávání. Postupně přibyly další ovečky, slepice i úly se včelami. V kotci tu žije králík, v rybníčku plavou zlaté rybky. To všechno mezi bylinami, květinami pro kostel a ovocnými stromy, s výhledem na lurdskou jeskyňku a s pískovištěm doplněným o zázemí ve vysloužilé farní budově. Dnes už farnosti slouží nová, spolu s komunitním domem, kde mají místo i skauti nebo Kolpingova rodina. Volný přístup do zahrady mají maminky s dětmi ze širokého okolí.

„Zvířata sama pro sebe bychom nikdy nechovali. Při péči o ně se ale setkávají lidé a vytvářejí se vztahy – starých s mladými, bohatších s chudšími, věřících s nevěřícími. A druhý smysl je environmentální. O stvoření a o tom, jak funguje v souvislostech, se sem chodí poučit třeba i školy a školky,“ objasňuje P. Kaňa. Péče o zvířata leží výhradně na farnících. Ti se postarají o ovce, dohlédnou na jejich krmení či stříž, donesou tvrdý chleba nebo zbytky zeleniny. Další tatínek vede včelařský kroužek. „Děcka se tak učí včelaření, a ještě si odnesou skleničku medu,“ popisuje farář. Od slepic zase ve farnosti celoročně střádají bílé vaječné skořápky, ze kterých vyrobí svíčky – a o Velikonocích je vždy rozdělí mezi rodiny, aby se u nich po čtyřicet dnů společně modlily za kněze.

O předávání dovedností a tradic se v blanské farnosti starají cíleně. Komunitní dům umožňuje scházet se ke společnému zpracovávání úrody, k pečení perníčků a dalšímu tvoření třeba na sousedské jarmarky a burzy, ženy paličkují, kluci pracují se dřevem. I péči o zahradu a zvířata se učí jedni od druhých. A školy a školky z okolí sem rády přicházejí strávit dopoledne s připravenými programy. Ty má na starost farní asistentka Vendula Zachovalová.

„Začali jsme se vstupy do škol na téma křesťanských tradic. Vysvětlovali jsme podstatu Vánoc, Velikonoc, Dušiček. Když jsme kvůli koronaviru do škol nesměli, začali jsme je naopak zvát sem, ukázali jim mláďátka, povídali si o tom, jak se rodí nový život, jak v přírodě vše souvisí, co člověk sám nevyrobí a odkud se to bere,“ shrnuje farní asistentka. Děti si pohladí ovci, podívají se do kurníku a prohlédnou si bannery s fotografiemi živočichů, kteří na zahradě a v okolí žijí, ale nejsou vždy k vidění – jako sovy nebo rorýsi. Zážitky ve farní zahradě, završené opékáním špekáčků, za pandemie školám posloužily i místo školních výletů.

Jak to vše může klapat a bez větších obtíží držet pohromadě? „Máme tu spoustu šikovných farníků,“ shodují se P. Kaňa s Vendulou Zachovalovou a přidávají v nadsázce: „Kdyby se tu objevil chovatel velbloudů, klidně tu budeme mít i velblouda.“ Někdy je třeba přidat k ohláškám pozvání ke společnému pletí záhonů nebo k úklidu spadaného dřeva. „Snadno se tak začlení i nově přistěhované rodiny, které by se ‚jen‘ chozením na mši seznamovaly déle,“ podotýká farář. „A zvláště děti se tak ideálně učí být všímavé k okolí, zapojit se a pomáhat,“ dodává farní asistentka. Odměnou za práci na společném díle je pak dobrý pocit, kamarádství a sem tam i sklenička medu nebo vejce.