„Včelařství jsem obdivoval už na studiích v Itálii. Po návratu do Česka jsem na něj ale nenašel čas. Až před pěti lety mě k tomu tak trochu ‚vyhecoval‘ kamarád,“ směje se karmelitán Pavel Pola. Svému příteli, který má klášterní úly nyní na starosti a v sezoně je chodí kontrolovat každý týden, dnes řeholník spíše příležitostně pomáhá – hlavně na jaře. „Je také třeba hlídat, zda se včely nechystají rojit. Loni nám uletěly na kostelní římsu, vysokou asi dvanáct metrů, hned vedle školy. Prosili jsme o pomoc dokonce hasiče, protože ze žebříku jsme tam nedosáhli, ale nakonec jsme si poradili lešením,“ vzpomíná P. Pola.

Městské včelaření si řeholník chválí. „Oproti blízkosti pole s jednou plodinou tu mají včely mnohem pestřejší pastvu a skoro celoročně najdou něco k snědku,“ popisuje karmelitán. Poslední dva roky je prý klášterní medová sklizeň skromnější – asi deset kilogramů z každého úlu. „Jeden rok jsme vytočili dokonce 150 kilogramů, ale to byla výjimka. Nikdy dopředu nevíme, jaký rok nás čeká. I když včely zjara vypadají silné, ještě to neznamená, že bude hodně medu,“ přibližuje P. Pola.

Ztišení u úlů

Jak kněz připomíná, včely jsou mj. také hrdinkami Bible – Písmo svaté se o nich zmiňuje na několika místech, například v mudroslovných knihách nebo v knize Soudců. „Včely jsou příkladem práce, ale nejen to – tradice je chápala i tak, že si svým bzučením neustále opakují modlitby. To byl ideál mnichů – ora et labora, tedy rozjímat při práci třeba nad biblickým veršem,“ zamýšlí se P. Pola. A dodává, že od slova včela pochází i jméno starozákonní soudkyně Debory. Kromě vysněného koníčku je pak pro něj práce se včelami také formou kontemplace. „Ke včelám nemůžete ‚vlítnout‘, je potřeba se zklidnit, abyste je nepodráždili. Vnímám to jako formu ztišení,“ říká kněz závěrem.