Zvířata při třebovické faře už nejsou úplná novinka. Kdy jste je pořídil?

V roce 2018, po pěti letech svého působení tady ve farnosti. Udělal bych to už dřív, ale nebylo to možné z úplně prozaického důvodu: fara byla v rekonstrukci a potřebovali jsme dokončit plot, což se podařilo právě až na podzim 2018. Pak už nic nebránilo tomu, aby do oplocené farní zahrady vběhly první ovce.

Co vás k tomu vedlo?

Důvod je v prvé řadě pastorační. Oslovil mě papež František, který v encyklice Laudato si‘ mluví o tom, jak se člověk vzdaluje přírodě a že to není správný směr. Mám zkušenost, že lidé, kteří mají k přírodě blízko, mají blízko i k přirozenosti, a tudíž i k Bohu. Velkou inspirací pro mě byli mí přátelé kněží Radek Tichý z Prahy-Stodůlek a Zdeněk Fučík z farnosti Protivanov, kteří na svých farách chovají zvířata už dávno. Ovšem chovat zvířata je pro Ostravu netypické a možná i trochu provokativní. Hlavně děti si tak ale mohou uvědomit, že třeba maso nevzniká v obchodě, ale je to dar, který nás stojí nějakou námahu. Dalším důvodem je pro mě také určitý relax. Starost o zvířata je úplně jiný druh práce, než jakou kněz běžně dělá. Je to vítaná změna činnosti.

Zvířata se u vás na faře chovala i v minulosti?

Možná v daleké minulosti, protože vedle fary je hospodářská budova – tehdy to, předpokládám, bylo běžné. Ale vývoj šel směrem k tomu, že se lidé začali domácích zvířat zbavovat, protože se chov už ekonomicky nevyplatil. Dnes se k němu opět vracíme, ovšem ne pro ekonomický přínos, ale pro kvalitu a právě i pro návrat k přirozenosti.

Měl jste tedy ovce hned kam nastěhovat?

Ta hospodářská budova se dnes využívá jako garáž a sklad. Takže bylo nutné přístřešek pro ovce, kurník i králíkárnu postavit. Ovce svůj přístřešek využívají a schovávají se tu, když prší nebo když je na farní zahradě příliš velký ruch (smích). Protože pěstujeme i plodiny a květiny, znamenalo to obehnat záhony malým plotem, jinak by všechno skončilo ovcím a slepicím v břiše.

Co péče o zvířata obnáší? Stačíte na to sám?

Znamená to každé ráno zvířata nakrmit, doplnit jim vodu, seno, zrní, suché pečivo… Jednou za čas vyměnit králíkům podestýlku, vyčistit kurník. A jiné drobné činnosti. Farníci mi pomáhají. Třeba tím, že mi pro zvířata nosí suché pečivo, které doma nespotřebují. Někteří berou i natě ze supermarketů, které tam druzí nechávají, když si kupují zeleninu. Jeden farník má velkou zahradu, kterou v červnu poseče a nasuší seno, které pak zvířatům vydrží na celou zimu. Vícekrát se mi stalo, že se mi ozvali lidé z okolí, kteří ani nechodí do kostela, že mi dovezou seno, protože chov na faře podporují. Něco k snědku zvířatům přes plot hodí i sousedi. Jsem rád, že také oni s chovem souhlasí. A když mám dovolenou, tak mi s krmením vypomůžou kluci, kteří jsou na faře v podnájmu.

A jak zvířata pomáhají vám? Co z nich, lidově řečeno, máte?

Naše ovečky jsou tzv. ouessantské plemeno, což je prý nejmenší plemeno ovcí na světě. Nevyužívám je tedy na maso, ale na spásání zahrady jako „živé sekačky“. O Vánocích jsou součástí živého betléma. Děti si s nimi taky hrají na honěnou. Vybírají ovečkám jména a někdy se je podaří zapojit i do procesu krmení. Od králíků a slepic mám maso a vejce. Zároveň jsou také živou atrakcí právě pro děti. Vytvářejí určitou atmosféru pokoje, na některé lidi mají zvířata i terapeutický účinek. Někdy se stačí na ně jen tak dívat…

Objevují se také ve vašich kázáních?

Ano, mnohokrát už jsem využil nějakou tu chovatelskou zkušenost v homilii. Když má člověk tuto existenciální zkušenost s chovem, lépe pak rozumí i podobenstvím, která Ježíš používá. Ale naskytnou se i jiné příležitosti. Vídám lidi, jak se zastavují u farního plotu a pozorují život za ním. Farní zahradu navštívila také blízká mateřská škola. Kolem Vánoc přicházejí na faru děti z dětského rehabilitačního centra na krátkou katechezi s koledami a od té doby, co máme na faře zvířata, se zastaví i za nimi.

Co podle vaší zkušenosti přítomnost zvířat přináší farnímu společenství?

Papež František v encyklice Laudato si‘ píše, že „není vhodné, aby obyvatelé této planety žili stále více obklopení cementem, asfaltem, sklem a kovy, zbaveni fyzického kontaktu s přírodou“. Proto bych byl rád, aby nebylo pěstování rostlin a chov zvířat exotickou, ale normální součástí života. Když to jde na faře, může to jít i jinde. Kéž by i děti a mládež pochopili, že fyzická práce je normální součástí lidského života, že zvířata nepatří jen do zoo. Člověk se tím učí přijmout odpovědnost za celé stvoření. K chovu patří i porážka, kdy jsou lidé nuceni se konfrontovat také s tématem smrti a konce života, respektive jeho naplněním. Chápu, že ne všude jsou pro chov podmínky a ne každý má k tomu vztah. Ale stále více vnímám, že péče o zvířata je „znamením doby“, ve které žijeme, a pomáhá nám najít, co jsme možná ztratili.