Katecheze – 23. června 2021
Zahajujeme nový cyklus katechezí (o epištolách – pozn. red.). Pavlův list Galaťanům je velice významný, dokonce bych řekl, že rozhodující, a to nejen pro lepší poznání Apoštola národů, ale především pro zamyšlení nad aktuálními tématy jako svoboda, milost a křesťanský způsob života. Jako by byl napsán pro dnešní dobu.
Zvláště naléhavě přitahuje naši pozornost Pavlův pastýřský zápal, který je plný vnitřního ohně. Po založení malých společenství si uvědomil velké nebezpečí. Někteří křesťané vzešlí ze židovství totiž začali ve společenství šířit teorie, které byly v rozporu s apoštolovým učením, a dokonce šli tak daleko, že ho očerňovali. Je to vždycky stejné: nejprve zbavit apoštola autority, prezentovat se jako jediní držitelé pravdy – ti čistí – a znevažovat a pomlouvat práci ostatních. Tito Pavlovi odpůrci tvrdili, že i pohané musejí podstoupit obřízku a žít podle pravidel Mojžíšova zákona. Vraceli se k dřívějším zvyklostem, které byly překonány evangeliem. Galatští se tedy podle nich měli vzdát své kulturní identity a podřídit se židovským normám, předpisům a zvykům. A nejen to – odpůrci tvrdili, že Pavel není pravým apoštolem, a proto nemá žádné oprávnění hlásat evangelium. Velmi často se setkáváme s něčím takovým: začíná to povídačkami a končí diskreditací faráře nebo biskupa. Přesně to je cesta Zlého, cesta lidí, kteří rozdělují a neumějí stavět.
Galaťané se ocitli v krizové situaci. Co měli dělat? Řídit se tím, co jim Pavel kázal, nebo naslouchat novým kazatelům, kteří jej obviňovali? Snadno si představíme, jaká nejistota zaplavovala jejich srdce. Poznání Ježíše a víra v dílo spásy, které se uskutečnilo jeho smrtí a zmrtvýchvstáním, pro ně znamenaly začátek nového života ve svobodě. Vydali se na cestu, která jim umožnila být konečně svobodní, jakkoli jejich dějiny byly protkány otroctvím, v neposlední řadě podrobením římskému císaři. Proto se tváří v tvář kritice ze strany nových kazatelů cítili dezorientovaní, nevěděli, jak se zachovat. V sázce bylo opravdu mnoho!
Tato situace není vzdálená zkušenosti mnoha křesťanů v dnešní době. Ani dnes totiž není nouze o kazatele, kteří mohou společenství znepokojovat. Nepřicházejí, aby hlásali evangelium, ale aby jako „strážci pravdy“ – jak sami sebe nazývají – zdůrazňovali, jak nejlépe být křesťany. Tvrdí, že pravé křesťanství je takové, k němuž se sami upínají, často ztotožňované s jistými formami z minulosti, a že řešením dnešních krizí je návrat zpět, aby se neztratila pravost víry. Také dnes existuje pokušení uzavřít se do jistot zakotvených v tradicích minulosti.
Jak rozpoznat takové lidi? Jedním z jejich příznačných rysů je ustrnulost. Zatímco hlásání evangelia osvobozuje a činí radostnými, tito lidé trvají na rigiditě: musíme to či ono. Neznají pokoru ani poslušnost. Ale právě pokorná a poslušná cesta pokračuje s jistotou, že Duch působí v každé epoše církve. Právě víra v Ducha přítomného v církvi nás vede vpřed a zachrání.
