28. 6. 2021
|Svatá Ludmila a cyrilometodějská tradice v Čechách a na Moravě. Letos se zvláštním způsobem propojuje moravský Velehrad, domov cyrilometodějské tradice, a středočeský Tetín. Na tomto hradišti nad Berounkou byla právě před 1100 lety zavražděna sv. Ludmila. Knížete Bořivoje, jejího manžela, pokřtil sv. Metoděj, zatímco kněžna přijala křest patrně od jednoho z jeho žáků.
Celá epocha, ve které sv. Ludmila žila, procházela radikální duchovní proměnou. Do doposud pohanských Čech přichází Kristova radostná zpráva, a to jak ze Západu (v roce 845 bylo v Řezně pokřtěno 14 českých velmožů), tak i z Byzantské říše, z úst věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje.
Šíření křesťanství je spojené zejména s knížetem Bořivojem a jeho manželkou sv. Ludmilou. Bořivoj byl pokřtěn od biskupa Metoděje před rokem 885 na Velké Moravě za přítomnosti moravského vládce Svatopluka a jeho družiny. Ludmila přijala křest později, pravděpodobně na Levém Hradci od Metodějových žáků, k nimž patřil i kněz Kaich. Možná už v té době zde stál dřevěný kostel sv. Klimenta, později přestavěný na kamenný. Zasvěcení kostela sv. Klimentu odkazuje k cyrilometodějské tradici, neboť ostatky tohoto papeže nalezli oba soluňští bratři v Chersonu na Krymu, přivezli je s sebou na Velkou Moravu a později do Říma.
Podle Kristiánovy legendy se proti pokřtěnému knížeti v roce 883 vzbouřili čeští velmožové a Bořivoj s rodinou uprchl na Velkou Moravu. O dva roky později se na trůn vrátil a zvolil za své sídlo areál dnešního Pražského hradu. Sem je situován i kamenný stolec, jenž byl starým kultovním místem a na němž byla nastolována přemyslovská knížata. Bořivojovým nástupcem se stal jeho starší syn Spytihněv I. V roce 907 pod náporem Maďarů padla Velkomoravská říše. Když Spytihněv v roce 915 umírá, českým knížetem se stává jeho bratr Vratislav I., který se oženil s kněžnou Drahomírou ze Stodor.
Stodorané byli v té době již křesťané a Drahomíra tedy nebyla pohanka. S manželem měla šest dětí: dva syny Václava a Boleslava a čtyři dcery, z nichž jménem známe pouze Přibyslavu. Kněžna Ludmila věnovala velkou péči svým vnukům Boleslavovi a Václavovi. Po Vratislavově smrti (roku 921) kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci obou kněžen. Ludmile byla svěřena péče o budoucího knížete Václava a podle legend ho na Tetíně v přítomnosti kněze Kaicha vyučovala slovanskému písmu. Kněžna Drahomíra zastupovala nezletilého Václava na knížecím stolci.
Obě ženy rozděloval konflikt, který musíme vidět ve světle nových politických vztahů. Bavorský vévoda Arnulf se pokořil v roce 921 saskému králi Jindřichu I. zvanému Ptáčník. Drahomíra se orientovala na Bavorsko, zatímco Ludmila zůstávala věrná saské straně. Politicky oslabená Ludmila se uchýlila na Tetín, kde byla v noci z 15. na 16. září 921 uškrcena vlastním závojem Tunnou a Gommonem, ozbrojenci severského původu z družiny kněžny Drahomíry. Její tělo zabalené do textilie bylo pohřbeno na Tetíně v hrobě, který byl snad nejprve skrytý. Aby potlačila Ludmilinu památku, nechala Drahomíra nad hrobem postavit kostel sv. archanděla Michaela.
V roce 925 se kníže Václav rozhodl ostatky své babičky vyzvednout z hrobu a její tělo bylo podle legendy shledáno neporušené. Následně bylo přeneseno do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě a bylo pohřbeno řezenským biskupem před oltářem sv. Kříže, jenž se nacházel před chórem. Přenesení těla (translatio) lze chápat jako jeden z projevů svatořečení. Václav donutil svou matku Drahomíru odejít do vyhnanství. Ve 13. století pak bylo tělo kněžny Ludmily vyzdviženo a umístěno v drahocenné schráně za hlavním oltářem v chóru baziliky a po roce 1371 bylo přeneseno do kaple sv. Ludmily a uloženo v nové figurální tumbě, vytesané parléřovskou hutí.
Zásadní úloha pak byla přisouzena této světici v historii staroboleslavského Palladia – malého mariánského kovového reliéfního obrazu z přelomu 14. a 15. století. Podle barokní legendické literatury (např. Wilhelm Gumppenberg, Atlas Marianus, 1650) měla Palladium obdržet kněžna Ludmila při křtu od biskupa Metoděje a následně jej věnovat svému vnuku Václavovi. Podle jiné verze legendy dala Ludmila Palladium zhotovit z kovu pocházejícího z rozlité pohanské modly Krosiny.
Počátky našich křesťanských dějin byly tak poznamenány utrpením dvou mučedníků z rodu Přemyslovců: sv. Ludmily a jejího vnuka sv. Václava. Také životní příběhy sv. Metoděje a jeho žáků byly pohnuté a poznamenané utrpením. Již v raně křesťanské době se věřilo, že krev mučedníků je životodárnou silou pro křesťany. Nechť je občerstvením pro časnost i věčnost nám všem.
O autorovi| JAN ROYT, historik umění