Kdo byl Jan Mydlář? Jaké bylo jeho rodinné zázemí a společenský původ?

Začnu tím, kdo nebyl. O původu, rodišti, dětství a mládí Jana Mydláře nic nevíme. A co se traduje, jsou smyšlenky historika Josefa Svátka. Tvrdošíjně se například udržuje první z nich, že pocházel z Chrudimi, byl synem městského písaře. Pravda to samozřejmě není. Architektonickou chloubou města je sice Mydlářovský dům s ornamentální i figurální výzdobou a válcovou věží, postavil jej ale zámožný měšťan Matěj Mydlář v letech 1573–1577, který byl výrobcem mýdla a zemřel v roce 1590, jeho dva synové se však jmenovali Matěj a Daniel.

Naproti tomu skutečný Jan Mydlář patřil k zámožným obyvatelům Starého Města pražského. Zpočátku bydlel v staroměstské katovně u starého židovského hřbitova, tedy v místech dnešního objektu Uměleckoprůmyslového muzea. V roce 1634 zakoupil na Novém Městě pražském dům u Svinské brány (Na bojišti). V dalších letech svůj majetek rozšířil o další dva pozemky. Koncem 40. let ovdověl a ve svých 77 letech se znovu oženil s mladičkou Kateřinou, které postoupil dům Na bojišti a v roce 1663 ji ustanovil dědičkou, aby ji ochránil před nároky vnuků. Zemřel 14. března 1664.

Čím to, že se Mydlář stal tak známým?

Na jeviště národních dějin vstoupil Jan Mydlář jako popravčí sedmadvaceti pánů, rytířů a měšťanů, popravených v rámci tzv. staroměstské exekuce. Zmiňují ji soudobé vyprávěcí prameny a sugestivně ji líčí exulantský historik Pavel Skála ze Zhoře (1583–1640) ve své Historii české: Toto odpravení osob těchto mečem vykonalo se od jednoho a téhož mistra popravního skůro ve čtyřech hodinách tak bystře, že ani při jedné osobě rány ňáké zmateční uděláno není, a to meči čtyřmi: prvním odpravil jich jedenáct, druhým pět, ostatními dvěma osm.

Na popularizaci Jana Mydláře a jeho rodu se podílel především zmíněný historik Josef Svátek (1835–1897), který vydal roku 1876 román Pražský kat. Jeho rozšířením vznikly čtyřdílné Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze (1886–1889). Třebaže toto dílo neodpovídá vždy skutečnosti a nemá oporu v písemných pramenech, bylo oblíbené, o čemž svědčí jeho další vydání a formou výborů je nabízeno i dnes.

Jaké vlastně bylo postavení kata?

Kat (mistr ostrého meče, pohodný, ras, ale i carnifex, minister iustitiae) tvořil s rodinou a čeledí ve středověku i v raném novověku zvláštní skupinu městské společnosti. Popravčí žili v katovnách, které se stavěly mimo města, na okrajích, v zastrčených uličkách, někdy jako součásti hradeb. Katovské povolání se dědilo z otce na syna a přirozeně vyžadovalo osobní předpoklady, fyzické i psychické. Mladý kat získával zkušenosti v domácím prostředí, případně u spřáteleného popravčího. Po celý život museli snášet všelijaká diskriminační opatření.

Žil ve společenské izolaci, mimo jiné i proto, že usmrcoval lidské bytosti, což křesťanská morálka napříč staletími „nevidí ráda“.

Neměl přitom žádnou rozhodovací pravomoc, podléhal městskému rychtáři a sloužil spravedlnosti v rámci sjednané smlouvy. Jistou formu omluvy přinášejí nápisy na popravčích mečích. Čteme v nich, že kdykoliv kat pozvedne meč, přeje ubohým hříšníkům spásu a na svou obhajobu dodává, že páni (soudci) zabraňují zlu a on (kat) jen vykonává rozsudek. Kat měl se svou rodinou vyhrazené místo nejen v hospodě, ale i v kostele. Pro bezúhonné obyvatele znamenal styk s ním většinou ztrátu cti a postavení. Tito „čestní“ lidé se však za šera a v noci ploužili do katoven, protože katovky zpravidla sbíraly byliny a vyráběly léčivé lektvary a masti. Nicméně moc peněz bořila bariéry i v tehdejší společnosti. Když v Pardubicích působil zámožný kat Zelinger, křtů jeho dětí se jako kmotři účastnili příslušníci místní honorace, od rychtáře po vrchnostenské úředníky.

Co všechno kat vlastně vykonával a zajišťoval?

Kat patřil k výkonnému aparátu hrdelního soudu a působil ve městě, které jej přijalo do služeb. V případě, že město svého kata nemělo, vypůjčovalo si jej v sousedních. Takový přesun býval ovšem docela nákladný, protože se platilo jak katu a jeho pacholkům, tak i ozbrojenému průvodu, který jej přiváděl a odváděl. Kat vykonával i funkci pohodného – zabíjel toulavé psy a kočky, odstraňoval zvířecí mršiny a prováděl hygienické služby, jako je čištění jímek. V rámci hrdelního soudnictví vyslýchal delikventy na mučidlech pod dohledem delegovaných konšelů jako soudců, na pranýři a popravišti vykonával stanovené tresty. Mistři ostrého meče se uplatňovali i při léčení, protože měli dobrou příležitost seznámit se v mučírnách s lidským tělem. Jejich doménou byly zejména zlomeniny, vykloubení končetin, amputace apod. Graduovaní lékaři totiž vstupovali do praxe po složení Hippokratovy přísahy, že budou svědomitě pečovat o nemocného, že mu záměrně neublíží. Současně slibovali, že nebudou lidské tělo řezat, že tento zákrok přenechají mužům, kteří takové řemeslo provozují.

Jaká byla odměna katů?

Roční plat, který kat dostával, nebyl vysoký. V některých městech dokonce nedostávali ani pravidelný plat, protože pro městské rady bylo výhodnější platit jim za jednotlivé výkony. Značné příjmy měli z provádění útrpných výslechů a exekucí i ze zmíněné služby pohodných. Často zneužívali svého postavení a zvyšovali své finanční nároky, takže lze říci, že kati byli lidé převážně zámožní. Přítrž tomu učinilo stanovení maximálních poplatků na základě císařského reskriptu ze září 1682. Počátkem 18. století stanovil sazby také hrdelní řád Josefa I. Palečnice byly za 36 krejcarů, poprava oběšením a stětím byla za šest zlatých, upálení, lámání kolem a čtvrcení za sedm zlatých, zostření trestu smrti stálo až devět zlatých. Jen pro srovnání – v té době si vydělával tesař kolem devíti krejcarů, zedník asi 24 krejcary denně. Krávu bylo možné koupit za sedm zlatých, husu za 15 krejcarů, kopu vajec za tři krejcary a boty stály kolem 48 krejcarů.