„Sdělovací prostředky mají své profesionály, hlasatele, komentátory nebo moderátory a my často obdivujeme jejich vystupování, hlasovou techniku, vytříbený způsob sdělování. Jaké nároky se tedy musí klást na ty, kdo čtou slovo věčného Boha?“ zamýšlí se emeritní olomoucký pomocný biskup Josef Hrdlička a přidává vzpomínku na první setkání lektorů v arcidiecézi, které se brzy po pádu totality uskutečnilo na Svatém Kopečku. „Pozval jsem také známého herce Radovana Lukavského. Ochotně přijal. Bazilika byla zcela zaplněná, mezi lektory byli školáci, mladí lidé, manželé i senioři. Před mší svatou jsem v sakristii pana Lukavského poprosil, aby přednesl čtení z knihy proroka Nehemiáše. On se podíval na hodinky a zděsil se: ‚Ale vždyť mše svatá začíná už za půl hodiny!‘“ vzpomíná.

Pohled na nejlepšího recitátora a odborníka na kulturu mluveného slova, kterému k přípravě na čtení několika odstavců textu nestačí půl hodiny, prý biskupa Hrdličku udivil. „Nakonec ale lekcionář přijal a až do začátku mše svaté se procházel po prázdném nádvoří s tužkou v ruce a podtrhával si věty a dělal poznámky. Když pak text při mši svaté četl, zněl tak působivě, že všichni poslouchali se zatajeným dechem: Boží slovo zaznělo v plné síle a přesvědčivosti,“ dodává biskup.

Nestát Bohu v cestě

Význam služby toho, kdo předčítá Boží slovo, pak dokládá i citátem sv. Augustina: „I když je eucharistie vrcholem života církve, Boží slovo není méně: je to sebesdělení Boha v plnosti Ducha Svatého, je to on sám ve svém, Božím slově.“ A výrok církevního otce pak dále rozvádí podobenstvím: „Když během přijímání upadne proměněná hostie, Kristovo tělo, z ruky podávajícího, všichni se leknou z představy, že Nejsvětější svátost se ocitá kdesi v prachu na zemi. Co se pak děje při čtení, když tolik Božích slov padá na zem, na neúrodnou půdu, na okraj cesty, do trní a na skálu, odráží se od stropů a stěn, od vlažných a nepozorných srdcí, od roztržitých myslí, aniž by se tato setba ujala, vzklíčila, vzrostla, přinesla plody?“

Také proto je podle něj důležitá dobrá příprava. „Lektor nemá a nesmí slovo Boží oslabit, zamlžit, stát mu v cestě, ale má je představit v plné síle i kráse jeho vnitřního obsahu. V tu chvíli jsme zcela ve službách autora, a tím je Duch Svatý. Jím je Boží slovo prodchnuto. Čím více jsme s Bohem zajedno v hloubi svého srdce, své víry, pokory a zbožnosti, tím lépe mu posloužíme,“ říká biskup Hrdlička a doplňuje: „Lektor tedy nikdy nemluví ze sebe ani za sebe, ale vždy ve službě toho, koho cituje. Sám ustupuje do pozadí. A kdo se o to pokouší v poctivé přípravě a hluboké pokoře, ten zcela jistě roste i ve svém osobním vztahu k Bohu a současně rozvíjí i svou osobnost a její schopnosti.“