Tazateli je zřejmě známo, že někde dívky ministrovat mohou. A zřejmě „u něho doma“ to nejde, neboť si t o kněz nepřeje a tazateli se to nelíbí. Ovšem dotazem a na dálku se věc nevyřeší. Protože nevíme nic o tom, kdo, proč a jak se o ministrování uchází a jaký důvod má kněz k tomu, aby tuto službu v dané farnosti nezaváděl či odmítal. Tím by odpověď mohla skončit, snad s dodatkem, že se zodpovědná osoba, tedy místní správce farnosti, nebude řídit tím, co si myslí o dané věci ten, kdo sice odpovídá na dotaz, ale jen obecně, protože poměry v konkrétní situaci nezná.

V konkrétním místě je důležité vnímat, kdo a proč zavedení této služby chce a proč to duchovní správce nechce. Někde hraje roli osobní libost či nelibost kněze, věřících, třeba i ostatních ministrantů, jinde setrvačnost nebo špatná zkušenost odjinud. To, co je v pozadí při debatě o tom, zda ministrantky ano, či ne, nebude asi hned zřejmé. Může to být láska k liturgii nebo touha předvést se. Autentický projev zbožnosti nebo touha „mít doma to, co mají jinde“, tedy v jiné farnosti. A tak dále. Zábrana může být samozřejmě také na straně kněze, který se buď nedostane za hranice stereotypu („vždycky ministrovali chlapci“), nebo obava, že situaci nezvládne, protože se třeba proti ministrování dívek vzbouří do té doby ministrující chlapci, mající zatím na ministrování monopol.

Není nesnadné jasně sdělit, že liturgie není jakási volnočasová aktivita nebo že liturgická služba není „majetkem“ toho, kdo se jí chce věnovat. A že za chod farnosti a výslovně za průběh liturgie je zodpovědný kněz, který farnost spravuje. Že liturgické služby, jako je ministrování, jsou skutečně služby, které nemají být místem sebeprosazení jednotlivců, natož příčinou sváru ve farnosti. Nebývá to ale snadné vždy a všemi pochopit.