Moje jméno není čtenářům této rubriky neznámé. Už několikrát jsem se svěřil se svými příběhy vztaženými k životu vězně. Nyní píšu z věznice Jiřice. Vím, že tato rubrika se jmenuje Bůh v mém životě, přesto chci psát o momentu, kdy Boha nalézám v momentech prázdnoty.

Být uváděn jako zářný příklad nevyslyšené modlitby není to, co bych si kdy vysnil. Těžké je přiznat, že některé modlitby mi přinášejí zklamání. Víc než to, ochabnutí mojí víry mi pomáhá pak projít si pomalu, bod za bodem, celou Ježíšovu křížovou cestu. Je to dlouhý a smutný seznam nenávisti.

Říkám si, že i když některé moje modlitby nepřinesly ovoce, které jsem si tolik přál, neznamená to, že by mě mělo přestat těšit štěstí druhých. Jejich radost. Občas čtu, že některým lidem přinesla nevyslyšená modlitba toho druhého i něco dobrého, třeba se stal malý zázrak v sousedství. Jak musí být očistné, když je naše bolest využita k péči o druhé.

U Boha neexistují zřejmě žádná pravidla pro to, jak přichází k člověku. Přichází tehdy, kdy to nejméně očekávám, a dává o sobě vědět tím nejméně předvídatelným způsobem. Je to moje omezené vidění lidských situací. Co odvádí Boha od mého života, je moje nutkání předstírat – zakrývat svou nahotu listím, lézt na fíkovníky, abych viděl a nebyl viděn… On se Bůh asi občas se smíchem do těch větví podívá a řekne: „Slez dolů“ – a pozve se ke mně na svačinu. Musím se naučit přicházet k Bohu obnažený, bez příkras, nestydět se a nic nepředstírat.

MARTIN R. BEŠENYI

Asi je důležité naučit se i naříkat, aby moje láska k Bohu byla upřímná. Nářek prý je vedle projevu emocí také jedním z výsledků prohlubování duchovního života. Máte pocit, že Bůh zasáhl i do vašeho života? Napište nám o tom na adresu redakce nebo na e-mail sekretariat@katyd.cz