Snad to doma nějak vysvětlím

V roce 2022 jsme se domluvili, že k nám Filip nastoupí na vatikánské a zahraniční zpravodajství, ale i témata a rozhovory. Už jsme s ním dříve pracovali, nadto jsme ho znali jako zdatného redaktora Proglasu a moderátora debat, z nichž jedna, s několika europoslanci, se odehrála v naší redakci. Když jsem prvního května v neděli vyšla po poledni ze mše sv., zjistila jsem na mobilu, že Vatikán právě jmenoval nového nuncia do České republiky. Ani ne minutu nato zpráva od Filipa: „Habemus nuntiam - úplně se vidím, jak to smolím na stranu 1“ a smajlík. Ač do nástupu chyběl měsíc, on už si hlídal terén – v nedělní poledne! Začal se také věnovat více italštině, aby mohl číst zprávy „u zdroje“. Jaká úleva mít takového kolegu!

S jeho příchodem se souhrou okolností roztrhl pytel zpráv, které spadly právě na něj. Od první chvíle plnil titulní strany: byl jmenován nový brněnský biskup, premiér Fiala se vydal do Vatikánu k papeži a nám se podařilo Filipovi zajistit místo pro KT (!) v nacpaném vládním letadle, Svatý otec jmenoval 21 nových kardinálů, v Římě vrcholil Rok rodiny, nemluvě o vyhlášení světové synody. Zkrátka Filip jen výjimečně sestoupil z „titulky“ novin. Když se to stalo poprvé, suše, jak on uměl, to okomentoval: „Snad to doma nějak vysvětlím.“

Stal se pilířem redakce a při poradách jsme u mnoha témat čekali i na jeho názor. Všem nám chybí.

Kateřina Koubová, šéfredaktorka

Kdo zapnul to rádio?

Filipa jsem znal jako jednu z kultovních postav Radia Proglas. Často jsem poslouchal jeho publicistický pořad 13+, třeba i při běhání, takže jsem si na jeho hlas velmi zvykl. Když jsme pak spolu začali pracovat, neustále jsem podléhal iluzi, že je někde zapnuté rádio.

Filip byl vždy profesionální, pracovitý a ochotný. Všechno řešil s nadhledem a zvesela. Dokonce pokorně snášel cca ob týden mé rádoby vtipné narážky na Brno. Měl i skvělý rozhled v mnoha oblastech, zdaleka ne jen v církevních tématech. Například neznám nikoho dalšího, kdo by dokázal mluvit deset minut o polském hokeji.

V lecčem mi i nadále bude vzorem, zejména laskavostí a jakousi stabilitou. Přestože to neměl vždycky snadné a určitě se mu mnohokrát nedostalo patřičného uznání, jeho pozitivní náhled mu zůstával a nenechával se vyvést z míry. A samozřejmě jsem se díky Filipovi hodně nasmál, byl totiž velmi vtipný, skoro jako já.

KAREL PUČELÍK, redaktor názorové rubriky a zpravodajství

Uzený ocásek

Filip byl člověk šířící pokoj, klid a humor. Ucho nastavené, aby poslouchalo, mysl otevřená a srdce na dlani. To je nepřekonatelný ideál kolegy a spolupracovníka. Zapadl do soukolí redakce a ještě u toho vyráběl fajn atmosféru - hlavně tak suchým humorem, že nám z toho v redakci uvadaly kytky včetně těch umělých. Když byl průšvih nebo šlo „z tenkých do úzkých“, byl bez okázalosti v první linii nachystaný pomáhat a přiložit ruku k dílu.

Obdivoval jsem jeho odstup. Zatímco se mnou cloumaly emoce, on s nadhledem glosoval „kvality“ situace a s vlídností omlouval chyby aktérů, které ale dobře viděl, a když bylo nutno, tak je i uměl pojmenovat.

Chci si ho pamatovat, jak odjíždí moderovat jednu předvolební debatu v TV Noe. Řekl jsem mu, jak obdivuju ten jeho klid. „To nejhorší, co se může stát je, že to bude blbé,“ pravil. Tehdy se mi rozsvítilo, že se vlastně ze spousty věcí, které na mne doléhají, moc nestřílí... že si je hrotím sám. Od něj to znělo tak jednoduše a přímočaře.

A když ten přímý přenos debaty skončil (vůbec to nebylo blbé), dojel jsem pro něj do studia a on pak spal u nás doma, aby nemusel v noci zpět do Brna. Nachystal jsem mu pivo od sousedů ze vsi a kus uzeného prasečího ocásku. Pojedl a padl za vlast. Ten den si ukládám do alba vzpomínek na Fílu.

Jiří Macháně, vedoucí redakce KT

„Cítívám k němu určitou nelásku“

Filip mi byl kdysi představen jako jeden z nejlepších redaktorů Radia Proglas a během naší následné mnohaleté spolupráce své pověsti novinářské špičky více než dostál. V Katolickém týdeníku jsme se ve svých zpravodajských rubrikách přímo vzájemně zastupovali třeba během dovolených. Na Filipa byl při práci stoprocentní spoleh. Navíc měl skvělý přehled o dění ve světové církvi a bylo pro mě velmi přínosné s ním o tom debatovat a zpřesňovat si svůj pohled na věc. Na rozdíl ode mě Filip i k dění kolem sebe vždy přistupoval s důslednou rozvahou a nadhledem, které mu bránily propadat unáhleným soudům. Nedocenitelný byl jeho suchý, decentní humor. Když jsme se „dělili“, zda o některých nepříjemných, či dokonce tragických událostech pojednat na „mém“ zahraničí (str. 3), či na „jeho“ Vatikánu (str. 16), často bral tuto úlohu gentlemansky na sebe a říkával, že „Katastrofický týdeník“ napíše tento týden on. Mnozí vzpomínají na jeho příslovečnou laskavost, a ta platila i tehdy, když byl donucen vyslovit o někom něco nemilého – nesejde mi z mysli jeho obrat „cítívám k němu určitou nelásku“. Když mi před rokem připravoval materiály k svátku patrona novinářů sv. Františka Saleského, tlumočil mi z italských zpráv – neboť italštinu na rozdíl ode mě ovládal – poselství papeže Františka takto: „František novináře nabádá, aby vyslovovali i nepříjemné pravdy, ale činili tak s láskou a čistým srdcem.“ Dobrá, Filipe, na tvoji počest si to beru k srdci. A děkuju.

ALENA SCHEINOSTOVÁ, zahraniční zpravodajství

Táta navzdory hromadě práce

S Filipem nás kromě nadšení pro sport a toulání v přírodě pojila i role otce. Moje tři děti jsou totiž prakticky stejně malé jako ty jeho. Obdivoval jsem, s jakou lehkostí s nimi a svou ženou Terezkou zvládal cestovat vlakem či autobusem, jen s pár taškami se všichni společně vydali třeba na prodloužený víkend do Prahy. Bylo zkrátka vidět, že jsou zvyklí s tátou putovat.

Obě naše nejstarší dcery nastoupily v září do první třídy – jeho Kristýnka v Brně, moje Agátka v Praze. Bavili jsme se o tom, jak jim to jde, jak objevují „nový svět“, co je ve škole těší a s čím zápasí. „Buďme jim nablízku při neúspěchu, seznamme se s novými kamarády, važme si dobrých učitelů a vycházejme i s těmi ‚obtížnějšími‘,“ napsal Filip v glose v KT 35 těsně před jejich nástupem do školy. Sám bych si na něj chtěl uchovat přesně tuhle vzpomínku – obětavého táty, který si přes své velké pracovní nasazení na své děti vždy našel čas a věděl o jejich radostech i starostech. Byl v tom pro mě velkou inspirací.

TOMÁŠ KUTIL, domácí zpravodajství