Ale když tak přemýšlím, začalo to už v květnu před dvěma lety, když po pravděpodobně zpackané operaci zbytečně zemřel můj tatínek. Nebo snad už pár měsíců před tím, když Putin zákeřně přepadl Ukrajinu. Vlastně ani nevím, kdy to začalo. Zlo a nesmyslné zlo je totiž součástí mého života, našeho života a života tohoto světa od nepaměti.

Filipa jsem osobně moc neznal, jen z několika pracovních mailů. Ale ta zpráva mě zasáhla, protože se na mě v jednom okamžiku vyřítila z facebookových profilů mnoha mých přátel, jelikož naše katolické prostředí je bublinou, kde spolu všichni mnohé sdílíme a mnohé o sobě víme. A možná taky proto, že byl právě Nový rok a – jak už je zvykem – přáli jsme si hlavně to zdraví…

Mezi přáteli, těmi skutečnými, nejen facebookovými, mám hodně těch, kteří byli Filipovi opravdu blízcí, byli jeho spolupracovníky z médií a z Katolického týdeníku zvlášť. A tak jsem jim chtěl jen vyjádřit svou blízkost a do redakce jsem napsal: „Je mi to moc líto. Smutním s vámi.“ A začali jsme si psát. A sdílet, co vnímáme, prožíváme.

A pak přišla žádost, abych o tom nesmyslném zlu a o nepochopitelných smrtích něco napsal. A já jsem nejdřív odmítl, protože jde o téma, před kterým mám veliký respekt. A už vůbec se nepovažuji za toho, kdo by měl do hlubin způsobů existence zla vhled. Nemám to téma promyšlené a vlastně ho zatím asi ani nijak víc promyšlené mít nechci, protože se možná nějak obávám. Určitě nejsem v tomto ohledu jediný křesťan! Mé teologické vzdělání a víra jsou možná tak vachrlaté, že by nemuselo ani jedno, ani druhé obstát, kdybych se do toho tématu ponořil hlouběji. Jsem příliš malověrný na to, abych do takových hloubek pronikl, bojím se.

Ale nakonec přece jen píšu – to proto, abych řekl, že ať už je příčina zla jakákoli (i příčina z našeho pohledu nepochopitelné smrti či nesmyslného zla, zkrátka těch situací, které se nedají „odbýt“ poukazem na to, že nás dobrý Bůh stvořil jako svobodné bytosti, a tudíž se můžeme rozhodnout pro dobro i zlo, což je jistě pravda a stojí to u kořene mnoha našich hříchů i mnohého zla ve světě), tak moje zkušenost s Bohem mi dovoluje věřit, důvěřovat a – pokud to není příliš troufalé – snad i se zkušenostní jistotou vědět, že bolest a smrt, které takové zlo přináší, nejsou marné. I když tomu nerozumím a do nekonečna se ptám proč.

Oběti těchto situací „co s tím, Pane?“, jak je nazval můj kamarád, jsou na věčnosti v pořádku a nejsou marné. Přivádí mě k tomu důvěra v Boha, jehož svrchovaná svatost spočívá v tom, že je bezpodmínečná láska, odpuštění a milosrdenství; v Boha, který má spočítané všechny vlasy na mé hlavě. Právě i v případě takových výronů zla, kdy vnímáme, že je nelze zredukovat jen na jedno zlé rozhodnutí nebo jen jedno pochybené hnutí mysli, protože jde o spleť těžko odhalitelných důvodů, anebo kdy jde naopak o tak jednoduché a přímočaré zlo, že máme pocit, že musí jít opravdu o Zlo s velkým Z. Můj Bůh nemůže nemilovat a nezachránit oběti takových nesmyslných činů.

To, co mohu v takových „co s tím, Pane“ situacích udělat já, je obejmout ty, kteří zůstávají, obejmout nás, kteří zůstáváme. Asi beze slov, ale s o to větší vroucností a silou. A pak jít a hloubit dobro. Protože dobro není bezprostřední, nemáme ho hned před očima, musí se hloubit. Zlo je zmetek, který se vystavuje na odiv, je hned patrné.

V potu a s vytrvalostí je třeba jít a hloubit dobro, abychom pod tím vším nepochopitelným a nesmyslným zahlédli alespoň nepatrný prosvítající paprsek světla a naděje, kterým se necháme tou temnotou vést. A jít dál. Ne proto, že známe odpověď nebo řešení, ale proto, že víme, že tma není až do své nejhlubší podstaty jen tmou, jako kříž není do své nejhlubší podstaty jen křížem....

A tak smutním spolu s vámi a společně dál hloubím.