Jak je na tom dnešní doba se svým životním stylem v otázce mezigeneračního soužití ve srovnání s minulostí?

Podívejme se třeba na situaci v 19. století, tam bylo rodinné soužití povětšinou třígenerační – a to jak ve městě, tak na venkově. Tam senioři žili na takzvaném výminku, což byl de facto kontrakt mezi generacemi, kdy si předali rodinný majetek za přesně vyjmenovaných podmínek, šlo to do velkých detailů včetně podílu z úrody, každodenního jídla a podobně. Zároveň byla tehdy populace rovnoměrněji rozdělena mezi město a venkov, teď je většinově městská.

Městský životní styl asi příliš nepočítá se společným bydlením mladých rodin s prarodiči.

Když jsme sledovali, zda existují nějaké třígenerační bytové projekty, narazili jsme pouze na jeden v Bratislavě. Znamená to, že pokud takové soužití existuje a není v rodinném domě, ale v bytě, kde žije většina městských obyvatel, je to na úkor pohodlí – nejsou tam dvě koupelny či dvě kuchyně, aby mohly domácnosti seniorů a „mladých“ fungovat trochu nezávisle.

Žijeme v zemi s poměrně mohutným sociálním systémem, zabezpečení seniorů převzal stát. Jak se to projevuje ve vztazích mezi generacemi?

Máme za sebou éru, kdy se o seniory pečovalo především v ústavech, různých domovech, což do mezigeneračních vztahů vstoupilo poměrně negativně, protože řada mladých lidí pokládá za běžný jev, že o seniory pečuje stát. Obecně to, že se v Česku spoléhá na určitý státní paternalismus, považuji za chybu v sociálních programech. Žijeme v době, kdy všichni slabí členové rodiny – ať už děti, senioři či handicapovaní – jsou materiálně zajištěni státem, ale není tam patřičně vnímán sociálně-psychologický aspekt. A materiálním zajištěním se nedá všechno kompenzovat.

Co se s tím dá dělat?

Je to běh na dlouhou trať. Kdybychom teď začali s nějakou promyšlenou koncepcí péče o rodinné vztahy, trvalo by to nejméně tři generace. Je třeba začít výchovou, u malých dětí a u toho, co mají možnost vidět ve svém raném dětství, ve dvou, třech, pěti letech: kdo je obklopuje, kdo na ně působí, jaká je atmosféra v rodině a jakou vidí komunikaci mezi rodiči a prarodiči. Tento způsob učení je nezastupitelný a ve fungující rodině mají děti i dnes dostatečnou možnost kontaktu se seniory, vidět je pohromadě s rodiči, třeba i u toho, jak se na něčem domlouvají a docházejí ke společnému řešení. To je výchova.

I ve fungujících rodinách ale může být velká vzdálenost, žijí třeba v zahraničí, cestují. Jak si navzdory tomu udržet mentální blízkost?

Jsou docela důležitá pozitivní zjištění, že mezigenerační vztahy fungovaly třeba v případě naší emigrace po roce 1968, kdy se senioři nemohli vidět mnoho let se svými dětmi, přesto o sobě věděli, vztahovali se k sobě, občas si mohli něco poslat a zatelefonovat si. Pak vnímali své stáří úplně jinak než senioři, kteří měli své děti blízko, ale byli s nimi v nějakém konfliktu. Takže vzdálenost nemusí být rozhodující, navíc dnes nám nahrávají různé komunikační technologie, které umožňují velice blízký kontakt. Zažila jsem i případy, kdy prarodiče třeba vnukům přes Skype pomáhají s domácími úkoly, zvyknou si na to a nové technologie se naučí. Když je dobrá vůle, je možné překonávat i značné vzdálenosti.

Rozhodující tedy není, jak daleko od sebe lidé bydlí, ale jakou mají chuť ty druhé vnímat jako součást svého života?

Důležitá je opravdu vůle, dobré vztahy a to, že se vnímají jako rodina. Vztahy na dálku jsou dnes obvyklé a může to fungovat.

Vy zdůrazňujete především vazbu mezi nejstarší generací a dětmi. V čem je nezastupitelná?

Pro prarodiče je důležité, že mají vnuky a kontinuita života běží dál. Vnuci také prarodiče učí toleranci k mladé generaci, když jim vysvětlují, jak zacházet s novými technologiemi, proč se věnují novým sportům a podobně. Udržují seniory v tom, aby se dobře orientovali v současné společnosti a jejích hodnotách. Pro vnuky je to zase úžasná životní zkušenost, když vidí aktivní naslouchání, zájem a čas, který jim prarodiče věnují, ale i jejich nadhled. Malé děti se jim snáze svěří s nějakým prohřeškem, protože prarodiče mají větší přesah v řešení dané situace.

Jakou roli sehrávají v této blízkosti mezi generacemi Vánoce? Jejich atmosféra je rodinná, na druhou stranu to asi může někdy otvírat bolestné věci v rodině.

Je to citlivé období. Mladá generace si pravdivě odpovídá na otázku, s kým chce slavnostní momenty sdílet u stolu. A v dnešní době je řada takzvaných znovu složených rodin (se společnými dětmi i dětmi z předchozích vztahů), což vytváří různé organizační a logistické výzvy a velmi zvláštní vztahy – opět i mezi generacemi, kdy se může vytvořit třeba vazba mezi dítětem a nevlastní babičkou, která se paradoxně může stát jeho nejbližším člověkem v celé rodině.