P. Michael Martinek,salesián, bývalý vězeňský kaplan 

Blízký je pro mě především ten, s kým mě spojuje rodinný vztah nebo osobní přátelství. Jako kněz bych ale chtěl zmínit pastorační vztah, tedy komu já jsem bližním, jak o tom mluví Ježíš. V průběhu života vnímám posun od běžných členů církevního společenství k těm, kteří (skoro) žádné blízké lidi nemají, nebo k těm, kterým málokdo rozumí. Do první skupiny počítám především vězně – i když už jako vězeňský kaplan nepracuji, stále do věznice docházím a snažím se být jim nablízku. Do druhé skupiny počítám ty, kterým chybí pocit blízkostiv církvi, protože v ní prožili psychické, duchovní či sexuální zneužití, nesouhlasí s některými částmi její nauky či praxe, žijí v „neregulérních“ partnerských vztazích apod. Tito lidé se na mě často obracejí a já chci být nablízku i jim.

Anna Kasanová, studentka Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, členka spolku Medici na ulici 

Blízkost je jedno z mých oblíbených slov. Před pár lety jsem si do poznámek v telefonu napsala větu „Teplá vánočka je blízkost“. Ten rok byla moje maminka v nemocnici a jeden podvečer u nás zazvonil zvonek. Pod domem stála kamarádka a v ruce držela půlku teplé vánočky. Pro nás. Kousek hmatatelné lásky a péče. Zapsala jsem si to, protože jsem si chtěla zapamatovat, jak velká věc pro mě tehdy ta vánočka byla. Blízkost jsou často strašně obyčejný věci.

Z posledních dní: Jak se dneska cítíš? Vypadáš unaveně, můžu ti přinést kafe? Nechceš se u nás po práci stavit na vánočku? Jsi neskutečná, že jsi vstala. V tom všem je blízkost. A když mám v životě někdy pocit, že se z něj blízkost nějak vytrácí, tak se zeptám sama sebe, jestli jsem já blízká pro druhé. A pak většinou zjistím, že ne tak úplně, a začnu se znova víc ptát, jaký měli den a jestli si nedají vánočku – a život se tou blízkostí a vánočkami zas nějak sám víc zaplní.

Marie Oujezdská, ředitelka Národního centra pro rodinu

Blízký člověk je pro mne někdo, na jehož životě se mohu podílet, se kterým mám, alespoň na chviličku, společnou cestu. Na dokreslenou: Několik let jsem potkávala jednoho prodavače No v é h o prostoru a snažila se mu vždycky něco dát. Jednou jsem jela vlakem a seděla sama v kupé. Najednou šel tento pán uličkou. Byla jsem skoro dojatá, když mě uviděl, nejdříve jako by šel dál, potom se vrátil a sedl si za mnou. Aniž bychom si vyměnili slovo, byli jsme si blízcí. Zanedlouho jsem viděla jeho parte…

Kristina Koldinská, právnička, členka komunity Sant‘ Egidio 

„Kdo je můj bližní?“ Takto se ptá v evangeliu Pána Ježíše jeden muž poté, co není spokojen s Ježíšovou odpovědí na otázku, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě. A Ježíš nedává definici. Vypráví příběh o milosrdném Samařanu a pak se zeptá: „Kdo, myslíš, byl bližním tomu, kdo upadl mezi lupiče?“ Teď před Vánoci, kdy čekáme příchod Pána a věříme, že i pro nás přijde nový začátek, je tato Ježíšova otázka tou správnou odpovědí na to, kdo je můj bližní. Jak totiž žít jako křesťané v dnešním nelehkém světě, abychom byli bližní, blízcí lidem, kteří si kladou otázky, kteří hledají, kteří potřebují blízkost. Pak zjistíme, že je nám blízkých mnohem víc lidí, než jsme si dokázali představit, a budeme moci žít tu radost, která nepomine.

Jiří Lodr, ředitel Diecézní charity Plzeň 

Bůh zná každého člověka jménem a co víc, každého člověka miluje a touží po jeho štěstí a spáse. Toto jsem mohl prožít za svých 30 let služby v Charitě, a protože miluji Boha a vím, že staví dům služby, je mým bližním ten, koho mi Bůh pošle do cesty. Já jsem za to, že to mohu takto prožívat, nesmírně vděčný a šťastný. Mám mnoho bližn ích.