A nemusí jít jen o fyzickou samotu, horší může být pocit, že nikoho nezajímám, ani nejbližší rodinu, která třeba udržuje jen formální kontakt. „Skartace – to je to pravé slovo. Pohrdáme starými lidmi a odepisujeme je ze života, vytěsňujeme je stranou, vyhazujeme,“ vyjádřil to velmi přímočaře papež František, který na jaře 2022 věnoval celý cyklus katechezí o seniorech a naléhavě vybízí k udržení pouta mezi generacemi.

Současný životní styl se liší od dob, kdy spolu rodiny v několika generacích žily a hospodařily. Nebyla to žádná idyla, jak třeba popisuje třeba Karel Václav Rais ve svých Výminkářích, mnohdy se do popředí dostala ekonomická stránka před vztahy. V době sociálního státu to už není tak aktuální, ale možná se zase vytratil kus osobní odpovědnosti za starší členy rodiny. Vnímá to i papež: „Navzdory veškerému hmotnému zajištění, které bohatší a zorganizované společnosti seniorům poskytují a na něž zajisté můžeme být pyšní, mám pocit, že zápas o splatnost oné zvláštní formy lásky, jíž je úcta, je dosud nedostatečný a nevyzrálý,“ prohlásil v katechezi z dubna 2022.

Kdo je můj bližní?

Blízkost církve ke starým lidem patří k tématům, která František během svého pontifikátu zdůrazňuje opakovaně. V roce 2021 zavedl Světový den prarodičů a seniorů, který se slaví vždy čtvrtou neděli v červenci kolem svátku sv. Jáchyma a Anny, Ježíšových prarodičů. Vyhlášení předcházel mezinárodní pastorační kongres zaměřený právě na seniory, na němž papež prohlásil: „Stáří není nemoc, nýbrž privilegium. Nemocí se ovšem může stát osamělost.“ Pokud jako křesťané uvažujeme nad tím, jak si zůstat nablízku, nemůžeme myslet jen na starší a osamělé ve vlastní širší rodině. Nelze opominout, že Ježíš odpověděl na otázku zákoníka „a kdo je můj bližní?“ podobenstvím o milosrdném Samaritánovi (Lk 10, 25-37). O příbuzenství a rodinné vazby v něm vůbec nejde, naopak klíčovou roli hraje milosrdenství prokázané úplně cizímu člověku, krvácejícímu na okraji cesty. Není divu, že toto podobenství je zmíněno v anketě, kde se ptáme různých lidí, kteří mají zkušenost s pomocí potřebným, kdo je pro ně blízký člověk a z čeho tato blízkost vychází. Odpovídá třeba studentka brněnské fakulty v Brně, členka spolku Medici na ulici, který za poskytování zdravotnické péče lidem bez domova obdržel letošní Cenu Celestýna Opitze udělovanou řádem Milosrdných bratří za vzor v péči o nemocné a potřebné lidi.

Samota i ku prospěchu

V úvahách o blízkosti a osamocenosti nelze zapomenout na kněze. Píše o tom P. Josef Hurt, který má za sebou službu na odlehlém Podbořansku v litoměřické diecézi. Zmiňuje paradox, kdy o víkendu kněz spravující několik farností neví, kam dřív skočit, aby v týdnu neměl komu posloužit. „Zároveň samota může být místem modlitby a studia i zdrojem dobrého působení,“ připomíná Josef Hurt ve svém textu.

A psycholožka Lenka Šulová, která se zaměřuje zejména na vztahy prarodičů s vnuky, v rozhovoru zase poukazuje na to, že ačkoli současný životní styl v něčem nenahrává blízkosti mezi generacemi, různé technické vymoženosti ji zase usnadňují. „Klíčová je dobrá vůle,“ uvádí psycholožka k základní otázce, zda si v dnešní době umíme zůstat nablízku.