Číst si promluvy, které byly kdysi dávno předneseny s kazatelskou vervou, vtipem a vášní v plném kostele od ambonu, nemusí být zrovna čtenářské potěšení. Chybí nám vizuální zážitek, vůně kadidla, posluchači a osobní setkání s promlouvajícím. Většinou se do takové četby pouštím, jen když mám jako kazatel opravdu inspirační nouzi a potřebuji probudit svou poněkud znavenou kněžskou fantazii.

Rozsahem nevelká knížka dominikána, teologa a filozofa Herberta McCabea Bůh, Kristus a my ovšem plní nejen úlohu jakéhosi digestu z toho, co během svého kazatelského působení odvyprávěl v mnoha irských kostelích, ale má v sobě něco víc. Jednotlivé kapitoly originálně pojímají základní témata víry, takže knížka může posloužit jako netuctový manuál pro katechumeny nebo prostě jako chytrý impulz pro nové pochopení toho, kam patříme, komu a v koho věříme a kam směřujeme.

McCabe je coby dominikán dobrým synem sv. Tomáše Akvinského a stále znovu zdůrazňuje, že jen stěží ovlivníme Boží jednání a úmysly, protože Boha jako suverénního Pána světa ovlivnit zkrátka nelze – je to spíš naše představa, byť je ukotvena v mnoha biblických příbězích. Podle autora potřebujeme mnoho představ, abychom si o Bohu vytvořili správný obraz, a vlastně po celý život si vyrábíme Boží mozaiku, která se skládá z biblických výjevů, našich prožitků s Bohem a „doteků“, které nám ho přibližují a jimiž se udržujeme na jeho cestě. „Když nám odpouští hříchy, nemění svůj pohled na nás, ale mění náš pohled na něj,“ praví Herbert McCabe a je to jedna z typických teologických pravd, které čtenáři klade na srdce. Je to možná trochu suché uvažování o Božích „věcech“, ale McCabeův postup nás může přivést například k realističtějšímu přístupu k modlitbě.

Všimněte si třeba, jak často při mešních prosbách vůbec nevnímáme, za co se to vlastně přimlouvají, protože je sepsal někdo za nás a mnohdy je bereme tak trochu jako to cinkání zvonečků po proměňování. Pokud bychom naše přímluvné knížky dali stranou a opravdu se modlili za věci, které nám leží na srdci, možná bychom se my u oltáře i farníci konečně probudili. „Vyslyšení“ takových modliteb podle autora nakonec znamená, že se měníme my sami, nikoli Pán Bůh, který je neměnný. Obrazné mluvení o Bohu nám předkládá obrazy, které jsou „jen obrazy“ – sám Bůh je konec konců „semper maior“, vždy větší než jakýkoli obraz. Jako „tělesní živočichové“ jsme ovšem odkázáni na analogické vnímání Božího světa. Nezbývá nám zkrátka, než si na jeho vidění tváří v tvář ještě chvíli počkat.

Herbert McCabe chytře vysvětluje pojmy, kterým v církvi rádi říkáme „tajemství“: hřích, zlo, obrácení, smrt nebo vzkříšení. Jako mystérium lze označit skoro všechno, čemu na první pohled nerozumíme, a na druhý ještě méně. McCabe káže a vyznává: „Mám naději přesahující smrt ne proto, že bych sám sebe považoval za přelud přirozeně neschopný smrti, ale proto, že tělesná bytost Ježíš Kristus zvítězil nad smrtí.“ Jazykem nezapře dominikánskou filozofickou školu a tradici, kterou představovali velcí polští dominikáni jako Josef Maria Bocheński nebo Józef Tischner.

Herbert McCabe: Bůh, Kristus a my (Krystal OP 2022)