Mince, či přesněji volba jedné její strany, která po dopadu zůstane nahoře, slouží někdy k výběru ze dvou možností. Panna, nebo orel? Rub, nebo líc? Která strana má připadnout církvi a která rodině? Při rozhodování jsem záměrně odhlédl od rčení „každá mince má dvě strany“ nebo „každá věc má svůj rub“, které implikují, že ke kladným vlastnostem jedné strany se obvykle druží již ne tak sympatické vlastnosti strany opačné. Mně se strany mince jevily především jako vhodný symbol, na němž mohu ukázat nedílné spojení obou společenství – církve a rodiny, že tyto dva prvky jednoduše patří z Boží vůle k sobě. V rámci svého příspěvku jsem církvi přidělil rub a rodině líc, aniž bych tak některé ze jmenovaných institucí přiznával větší či menší hodnotu.

Jak vidí církev rodinu

U našich mincí nalezneme na rubu státní znak, tedy dvouocasého lva, podle něhož každý pozná, že má v ruce platidlo užívané v České republice. V našem tématu představuje rub pohled církve na rodinu a její život. Jaké jsou pilíře církevní nauky, na nichž lze vybudovat pevnou a trvanlivou stavbu rodiny odolávající nástrahám, jež přináší život? Následující devatero rad a doporučení vychází z mnohaletých zkušeností a lze je upotřebit jako manuál pro ty, jimž záleží na tom, aby to v manželství a rodině „klapalo“, a jsou pro to ochotni něco udělat: 1. křesťanská výchova není jen systém povinností a pravidel, ale je spojena s poznáním pravých hodnot a bezpečného směru 2. cesta k fungující rodině se neobejde bez obětí a námahy 3. nevyplácí se přeskakovat přípravu na manželství a vstupovat do něj „naostro“ 4. svatba je oslavou lásky dvou mladých lidí a má svou velkou hodnotu – Bůh skrze tuto svátost vyzbrojuje manžele, aby uměli dávat i přijímat 5. k pravé lásce patří úcta, věrnost a odpuštění 6. k obrazu pravé rodiny náleží otec a matka, kteří dostávají podporu od Boha, aby dokázali přijímat děti nejen podle svého plánu a představ, ale podle plánu Božího 7. snaha rodičů budovat domov a bezpečný prostor pro své děti je pokladem pro ně samé 8. rodinu netvoří jen rodiče a děti, ale také prarodiče 9. společně strávený čas ve vzájemném sdílení členů rodiny je pro všechny velkým obohacením

K zamyšlení připojuji jeden příklad ze života (vážící se zejména k bodům šest a sedm) o vnějších tlacích, s nimiž se musí potýkat mladá manželství, a o uspořádání priorit: Před lety jsem chodíval pravidelně do rodiny starších manželů na návštěvu a jednou přišla řeč na jejich vnuka. Oženil se a s manželkou si pořídili byt na hypotéku. Když jsem se po čase zeptal, jak se vnukovi vede, posteskl si dědeček, že splácení hypotéky zatěžuje mladé manžele natolik, že zvažují, zda v této situaci je rozumné zakládat rodinu. Byl jsem z tohoto postoje tehdy smutný a napadlo mě, že takto po nich jednou zůstane jenom ten byt. Naštěstí, jak jsem po letech zjistil, i tito manželé dozráli a zplodili potomka.

Malá hodnota s velkým významem

Na líci mince bývá vyryta různá nominální hodnota, která poukazuje na rozmanitou činnost církve ve vztahu k rodině. A stejně jako mohou mít pro člověka nacházejícího se v nouzi zásadní důležitost i mince malé hodnoty, tak i ta nejmenší služba církve ve prospěch rodiny může mít velký význam.

Soubor činností, které pro rodiny koná církev nejenom skrze duchovní osoby, ale také skrze laiky a rozličná společenství, je velmi pestrý a zahrnuje například doprovázení, podporu, povzbuzení, ocenění a pomoc všeho druhu. Jejich nabídka není vázána jenom na budovy far, ale také na různá pastorační nebo komunitní centra a může mít různorodou podobu: od individuální, která je zahalena tajemstvím mlčenlivosti, přes službu ve společenstvích až po největší shromáždění při liturgii nebo poutích. Svátostná služba církve se promítá do celého lidského života – dospělých, dospívajících i dětí, jimž má přinášet úlevu, občerstvení a novou chuť do života, kterou působí Ten, který tyto svátosti ustanovil.

Znovu si dovolím doplnit malým příkladem, ilustrujícím vztah církve a rodiny: Jednoho všedního dne večer zazvonila u dveří fary žena středních let. Kněz ji pozval dál a zeptal se jí, jak jí může pomoci. Žena mu vylíčila těžkosti, které má se svým dospívajícím postiženým synem. Kněz se snažil mamince poradit a povzbudit ji. Při loučení se jí dotázal, co ji přimělo k tomu, že se svým trápením svěřila právě jemu, když se nikdy dříve nepotkali a do kostela také nechodí. Žena mu odvětila, že je to přece tak trochu duchovní problém a na koho jiného by se s ním tedy měl člověk obrátit než na kněze.

Co popřát oběma společenstvím? Snad ať jsou – podobně jako mince – stále v oběhu, aby měla prostor naplňovat poslání, k němuž byla určena. K tomu je od obou zapotřebí dostatek otevřenosti a nikdy nekončícího hledání. Ať Pán oživuje tuto vzájemnou službu mezi rodinou a církví!

biskup JOSEF NUZÍK, delegát České biskupské konference pro rodinu