Pavel a Hana Kalčíkovi, Třešť

Očekává me především společenství kolem Ježíše. Společenství, které nás přijme takové, jací jsme, a pomůže nám jít za Bohem, pomůže nám žít s Ním a současně i najít naše obdarování a místo, kde můžeme být prospěšní pro druhé. Možná to zní trošku frázovitě, ale došli jsme k tomu následovně. Nejprve nás napadlo: od církve očekáváme asi hlavně svátosti – eucharistii, svátost smíření. Ale kdo je církev? To nejsou jen kněží, to jsme my všichni. Nejde o jeviště a hlediště, služby a odběratele. Všichni můžeme dávat a všichni potřebujeme brát. Důležité je, na koho upíráme zrak, od koho se učíme, ke komu směřujeme. A to je Ježíš. Na druhou stranu si nesmírně vážíme služby kněží, například už roky máme pravidelnou měsíční svátost smíření v jednom blízkém klášteře. Jsme vděční za mši svatou a eucharistii, krásnou liturgii, oslovující kázaní, ale také nás nesou naši bratři a sestry v Kristu – svým životem, příkladem, modlitbou, utrpením, které obětují, svými dary.

Církvi dáváme na prvním místě sebe. Svůj každodenní život v rodině a práci se snahou žít podle evangelia. Ale taky to, že jsme v kostele na mši svaté a účastníme se farního života – v minulosti třeba vyučováním náboženství, účastí ve farní radě, pomocí s přípravou na biřmování atd. Jsme také členy katolické komunity Emmanuel, která má misijní poslání a posílá nás na různé akce. Nejraději máme přímluvnou modlitbu, ale také jsme různě přednášeli nebo i hlídali děti při setkání manželů. Rádi jdeme s naší komunitou do všeho, o co požádá a na co stačíme.

Jáchym a Kristýna Svobodovi, Praha

Nedávno nás zaujalo přirovnání církve k partituře not, kde má každý člověk v církvi své jedinečné místo a všichni tak tvoříme velkolepou Boží symfonii. Proto očekáváme, že církev bude místem lásky a svobody, místem, kde se budeme vzájemně podporovat v povolání každého jednotlivce.

V našem modlitebním společenství jsme se my sami rozhodli sloužit malým dětem. V lockdownu jsme proto využili portál YouTube a natáčeli pro ně krátká videa. Od té doby v nás zraje touha v této službě pokračovat.

Objevujeme také, že jako Boží děti můžeme sloužit v každodenním životě nejen ve společenství křesťanů, ale i v sekulárním prostředí. Velikým povzbuzením je nám v tom momentálně program Kána pro manželské páry od komunity Chemin Neuf. Kána je místo, kde lze svou rodinu zaktivizovat ve službě v tom nejzákladnějším společenství: já-partner-Bůh. Učí nás principy, které se dají využít nejen v páru, ale i ve výchově dětí a dalších vztazích.

Pavel a Martina Ingrovi, děkanát Kyjov

Manželství jsme uzavřeli poměrně pozdě, takže oba máme za sebou mnoho let „mládeneckého“ života, ve kterém jsme se mohli bez omezení zapojovat do života farnosti. S příchodem dětí, které jsou stále hodně malé, se ukázalo, že nejen zapojení či organizování aktivit ve farnosti, ale vůbec samotná účast na mši svaté a její kvalitní prožití je skoro nereálné. Díky rodičovství se z nás stali téměř „předkosteloví“ katolíci a doba covidová to jen umocnila. Moc by nám pomohlo, kdyby byl běžnou součástí kostelů prostor, kde by mohly rodiny s malými dětmi alespoň částečně důstojně slavit mši svatou a současně nerušily kněze a ostatní věřící.

Rodičovství nám přineslo kromě mnohých radostí větší odloučení od farního společenství a od duchovní formace. Přivítali bychom setkávání pro mladé rodiny, ideálně i s knězem či řeholníkem. Ve farnosti se sice setkáváme k modlitbě, ale když nemá kdo hlídat malé děti, tak i s nimi, což je pak hodně polovičaté. Uvítali bychom také vytvoření podmínek pro farní skupinky rodičů s dětmi, které ještě nechodí do mateřské školky, aby si děti už v tak raném věku budovaly ve farnosti kamarádství a rodiče se mohli setkávat nejen k modlitbě, ale i k předávání zkušeností. Přesto si moc vážíme toho, že můžeme děti přivádět do kostela, a těšíme se, až se budeme moci i s dětmi ještě víc zapojovat do života farnosti.

Rostislav a Sylvie Kolmačkovi, Cerhenice

Jako rodina od církve očekáváme především Rodinu, tedy být součástí jedné velké rodiny, kde budeme mít vnitřní jistotu, že do ní patříme, že jsme v ní vítáni a přijímáni. Že se stejně jako v „klasické“ rodině můžeme s čímkoli v důvěře obrátit na ostatní a kdokoli na nás. Občas se nám zdá, že to takto nefunguje. Zejména v době, kdy ještě byly naše děti malé a my se je snažili vést k Bohu i účastí na bohoslužbách, jsme často nebyli v kostele úplně vítáni, protože děti občas vískly, zadupaly v lavici, spadly nebo něco nahlas řekly. Pokud nějak výrazněji rušily, tak jsme s nimi samozřejmě opustili chrám. Ale i když byla jejich „hlučnost“ v přijatelných mezích, sklízeli jsme od ostatních rýpavé poznámky, které se někdy přenesly i do odmítnutí pozdravení pokoje. Zažili jsme i situaci v jednom moderním kostele, kde jsme byli na letní dovolené, že nás a další přítomné rodiny s dětmi kněz upozornil: děti prý v kostele ruší, a právě proto je tam v boční části kostela prosklená místnost. Jenže tato maličká místnost, „akvárko“, už byla plná a bylo v ní nedýchatelno. A tak nám nezbylo než poloprázdný chrám s pocitem méněcennosti za to, že máme děti, opustit…

A k čemu využíváme své dary? Nejsme si úplně jisti, zda jde o dary v pravém slova smyslu: Rosťa (otec rodiny) naprogramoval a několik let spravoval webové stránky naší domovské farnosti v Kojetíně – v roce 2002 šlo o jeden z prvních farních webů vůbec. Nyní spravuje web naší farnosti v Pečkách.

Jako rodina se pak snažíme zapojovat do života farnosti – někdy čteme v kostele, občas pouklízíme v malém a po většinu roku opuštěném kostelíku v Dobřichově, který jsme si trošku „adoptovali“. Dříve jsme organizovali i dětské karnevaly a soutěžní odpoledne pro děti z farnosti, ale postupně jsme přešli v pořádání akcí pro širší veřejnost. A jelikož jsme srdcem i železničářská rodina, jde hlavně o každoroční pořádání jízd historických vlaků v okolí Kroměříže či pomoc v péči o unikátní úzkorozchodnou železničku klikatící se lesy mezi Mladějovem na Moravě a Hřebčem na česko-moravském pomezí.

Svou víru neskrýváme a v běžném životě se snažíme chovat jako křesťané, (nejen) při pořádání zmíněných akcí se běžně bavíme i o víře s těmi, kdo jsou ochotni naslouchat.

Jan a Lucie Weberovi, Chlumčany

Začneme nejprve tím, co naopak vůbec neočekáváme – např. aby nám někdo mluvil do toho, komu dát hlas ve volbách, s kým se budeme a nebudeme přátelit, případně co si máme, nebo nemáme myslet. A co očekáváme? U nás v Chlumčanech bydlíme už 15 let (Jan už 25 let) a nikdy jsme tu neměli moc kamarádů a přátel. Až v Koinonii Jan Křtitel jsme našli spřízněné duše – lidi, se kterými si rozumíme my i naše děti. Najednou máme přátele, s nimiž se rádi vídáme, modlíme, opékáme buřty, jezdíme na vodu. Můžeme s nimi mluvit nejen o Bohu, ale téměř o čemkoliv. Jsou to přátelé, kteří jsou tolerantní a ochotní vyslechnout si i jiný názor.

Od církve tedy očekáváme především to, že bude vytvářet prostředí, kde se budeme moci setkávat s Pánem i s lidmi, kteří se s Ním chtějí setkávat tak jako my. Že nám vytvoří prostor, kde se budeme moci společně modlit a sdílet, kde najdeme podporu, když nás potkají životní nesnáze. Že i našim dětem ukáže lepší hodnoty než zapadnout do party tím, že se naučí kouřit. Za chvíli budou v pubertě a snad ve skupině mladých křesťanů sami poznají, že nejlepší přátelé jsou ti, kteří je prostě akceptují, a že se nemusí zalíbit nějakou levotou. A že církev bude místem, kde budeme zažívat přátelství a přijetí. Protože víra roste v přátelství.

Své dary používá ve službě církvi z nás dvou nyní především Honza, a to v hudbě (nejen hrou a zpěvem, ale také třeba zvučením). Moderuje i různá setkání, uvádí představení, hraje v pohádkách pro děti. Vzhledem ke dvěma dětem se nemůžeme takto angažovat oba, a tak druhý slouží především svou tolerancí, že to partnerovi umožňuje. I když to není přímo vidět jako služba v církvi, jde také o velký dar.

Alice a Petr Mackovi, Přestanov

Očekáváme, že církevní představitelé od těch nejvyšších až po kněze, s nimiž jsme v nejbližším kontaktu, budou názorově zřetelní. Budou pro nás a pro naše děti, které se snažíme ve víře vychovávat, symbolem lidí hájících křesťanské hodnoty, ale současně budou zastávat hodnoty demokratické společnosti, ve které jako Evropané žijeme. Je pro nás důležité, aby církev, včetně svých představitelů, žila a jednala jako církev 21. století. Aby stavěla na všem kvalitním, co se za celou historii ukázalo jako dobré, ale současně aby žila a byla skutečně milosrdná, jak vybízí papež František.

Potřebujeme ukázat svým dětem, že je pro ně víra v Pána správnou cestou. K tomu je podle nás nezbytné, aby byla církev skrze kněze ochotná aktivně se zajímat o rodiny, o jejich světské i duchovní radosti a starosti. Při bohoslužbách očekáváme, že kázání a promluvy k věřícím budou srozumitelné a snadno uchopitelné, zapamatovatelné a reálně žitelné. A co děláme my? Společně připravujeme přednášky na různá témata v rámci letních kurzů Manželských setkání i mimo ně. Jako salesiánští spolupracovníci se podílíme na aktivitách salesiánské rodiny. Déle než 12 let vedeme s manželkou v Teplicích taneční kurzy pro mládež, v nichž laskavým, ale důsledným způsobem po vzoru Dona Bosca vychováváme k tanci a společenskému chování spoustu mladých lidí. To vnímáme jako obrovský závazek, ale i dar, který s pokorou a vděkem přijímáme.

V naší farnosti se snažíme podporovat dokončení opravy Živého domu, který se v budoucnu stane střediskem pro děti a mládež i centrem farního dění. Rádi pořádáme farní plesy, na nichž se už tradičně v naprosté symbióze setkávají věřící z různých církví i lidé z necírkevního prostředí. Samozřejmostí je pro nás aktivní účast při bohoslužbách v roli lektorů, Alice nově začala sloužit jako akolytka, nejstarší syn hraje na varhany a dcera předzpívává žalmy. Petr s mladším synem i dcerou jsou zase členy společenství Člověk a Víra, jehož úkolem je evangelizovat díky fotografiím, a tak zachycují důležité okamžiky nejen v teplické farnosti.