Co rodiny očekávají od církve? Ptejme se jich. Zřejmě bychom dostali množství nejrůznějších odpovědí. A pokud by nešlo o dotazy odborníkům na rodinnou problematiku, odpovídal by asi dotázaný sám za sebe, tedy za svou rodinu a její situaci. Zobecnění není jednoduché, případně autentická situace rodiny s jejími příznivými a nepříznivými prvky života by mohla být vydávaná za obecně platnou, což by neodpovídalo skutečnosti. Uvažujme nejdřív o rodině jako takové.

Fungující rodina představuje síť vztahů, které se vyznačují jistou intimitou. Není všechno ze života rodiny zveřejnitelné. Určitá ohraničenost až uzavřenost rodiny je důležitá pro vytváření pocitu bezpečí, který členové rodiny právem očekávají a požadují. Paradoxně je ale určitá uzavřenost rodiny zdrojem obtíží, pokud ve vztazích něco špatně funguje nebo pokud rodinu stihne nepříjemnost či neštěstí. Potom se mohou cítit členové rodiny jakoby uzavření v kleci, ve které je jim těsno, a mají dojem, že ji nemohou bez ohrožení nebo destrukce rodiny opustit. V kompaktní takzvané nukleární rodině, tvořené manžely a dětmi, mohou být nějakou větší obtíží členové rodiny nejen přetíženi, ale mohou být svým problémem izolováni, a tak neschopni přijmout pomoc, byť třeba i po ní volají. V dávnějších dobách, kdy spolu žily tři generace a další příbuzní byli blízko, se obtíže a zátěže asi snáze snášely, protože je sdílelo více blízkých osob, ne jen jádro rodiny.

Volání o pomoc

Co tedy může rodinám církev nabízet a co je od ní očekáváno? Zřejmě každý kněz nebo pastorační pracovník zakusil volání o pomoc trpících rodin či jejich členů, které se ozývá pozdě a mnohdy vznáší přání na adresu církve, aby situaci nějakým kouzelným proutkem změnila. Jenže tento proutek v církvi nikdo nevlastní. A nelze ho už vůbec nahradit obviňováním kde koho.

Obecně platí, a poslední papežové to zdůrazňují, že malérům a čemukoliv, co ohrožuje šťastný život rodin, je třeba předcházet, ne je chtít řešit až tehdy, kdy už je pozdě. Papežové Jan Pavel II., Benedikt XVI. a František věnovali rodinám nemalou pozornost. A podnětů pro dobrý život jednotlivce i rodin je v jejich encyklikách a katechezích také hodně. Nelze ovšem zařídit, aby po nich křesťanské rodiny sáhly, osvojily si je a vtělovaly je do svých životů. Někdo to jistě dělá, a řada iniciativ, vzniklých v církvi zejména v nových hnutích, manželům a rodinám systematicky pomáhá. Ale u mnohých je to tak, že dokud se nic nemilého neděje, rodiny od církve nic zásadního nečekají a nežádají. Dokonce budou mnozí rádi, když jim církev nebude do rodinných vztahů a problémů mluvit – a to buď pro výše uvedenou určitou uzavřenost rodiny, nebo proto, že členové rodiny udělali dřív neblahou zkušenost s možná dobře míněnou, ale v daném případě nevhodnou nebo poškozující intervencí jiného křesťana. Případně z obavy z nějakých nároků, které jsou nebo se jeví být přehnané.

Přijímat jinakost

Co je tedy možné a co je potřebné? Zásadně platí, že ten, kdo chce rodinám prospět, ať už prevencí, nebo pomocí v kritických situacích, potřebuje mít k rodinám i jejím jednotlivým členům úctu. Má si být vědom, že i rodinu, kterou dobře zná, do velké míry zná z vnějšku, není uvnitř. S tím souvisí požadavek přijímat člověka i v jeho jinakosti a neurčovat hned druhému, jaký má být a co má dělat. Nejprve se tedy má snažit pochopit a porozumět, což není totéž, jako se vším souhlasit. A teprve potom si dělat úsudek o tom, čím by bylo prospěšné přispět.

Realistické vnímání konkrétních rodin a jejich problémů může napomáhat tomu, abychom se v církvi nepohybovali jen na obláčcích vznešených ideálů a představ, vzdálených životu. Jako každý člověk, který usiluje o něco dobrého, potřebují rodiny i jejich členové doprovázení, pokud o to stojí, povzbuzení a posilu na životní cestě. Impulsy proti stagnaci, omrzelosti, únavě a zevšednění. Povzbuzování k zápasu s obtížemi a uznání „životního výkonu“ rodin, které sice nejsou ideální, ale přes všechny těžkosti a porážky usilují o dobro. A v neposlední řadě potřebují povzbuzení k důvěře v Boha i lidi.