Naši dávní předkové obývali úplně jiný svět. Když se rozhlédli kolem sebe po kraji, viděli lesy, louky, močály a jezera tam, kde dneska stojí továrny, sídliště a mrakodrapy. Ať se podívali kterýmkoli směrem, viděli něco úplně jiného, než co vidíme dnes. S jednou jedinou výjimkou. Když se podívali nahoru, viděli přesně to samé, co my. Hvězdné nebe nad hlavou, stříbrné jiskry na černém sametu, nádheru, ze které se tají dech. Není divu, že hvězdy od pradávna přitahovaly básníky. Nejstarší dochovaná poezie vyjadřuje úžas nad krásou noční oblohy. Tentýž úžas, který i dnes zažívají trampové, když nocují pod širým nebem.

Nebesa vypravují o Boží slávě

Po celé dějiny lidského rodu nás doprovází nádhera nočního nebe, která rozjitřuje fantazii umělců a mysl filozofů naplňuje úžasem. I biblické žalmy vyjadřují ten prastarý údiv při pohledu vzhůru, do bezedné propasti vesmíru. Žalmista hledí do nebe a jeho úžas přechází v modlitbu: „Hospodine, vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil“ (Ž 8,4). V nádheře nebeské klenby spatřuje moudrost a slávu Stvořitele: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“ (Ž 19,1).

Také v jednadvacátém století víme přesně, o čem žalmista mluví. Ačkoli nás od něj dělí tisíce let, víme, že při pohledu do nebe viděl přesně to samé, co dnes my. Je to zvláštní, svět kolem se může měnit k nepoznání, ale pohled na noční nebe zůstává celá tisíciletí stejný. Je to jediný pevný bod v mohutném vodopádu času.

A neplatí to jen v čase, ale i v prostoru, jak připomínají mořeplavci. Souhvězdí na noční obloze jsou jedinou jistotou, o kterou se mohou opřít. I když se všude, kam oko dohlédne, rozprostírá jen mořská hladina, i když pevnina dávno zmizela za obzorem a vlády se ujala tma, stačí zvednout hlavu a zeptat se hvězd. A hvězdy řeknou, kterým směrem je třeba plout.

Není divu, že od samého úsvitu lidských dějin byly hvězdy považovány za nebeská znamení. Naši předkové pozorně sledovali dění na noční obloze a snažili se uhodnout, co jim hvězdy napovídají. Také kdysi dávno, před dvěma tisíciletími, se na nebeské klenbě objevila zvláštní hvězda, ve které mudrcové z Východu rozeznali svaté znamení (srov. Mt 2,1).

Nevíme, zda znali dávná zaslíbení hebrejských proroků. Nevíme, jak rozuměli nebeskému úkazu, který je podnítil k cestě do Jeruzaléma. Nevíme, co si mysleli o židovském králi, jehož narození hvězda ohlašovala. Víme jen, že se stali svědky události, která rozčísla dějiny lidského rodu na Předtím a Potom. Víme jen, že jim patří čestné místo mezi figurkami lidových betlémů.

Žijeme v době, která se v ničem nepodobá časům krále Heroda. Čelíme úplně odlišným výzvám. Díváme se na svět jinýma očima a současné poměry mají jen pramálo společného s tím, jak lidé žili na přelomu letopočtu. Jen při pohledu na hvězdné nebe vidíme přesně to samé, co dávní předkové. Jako by se utišil zpěněný proud času a velebné ticho mezihvězdného prostoru jako by uklidňovalo rozbouřenou mysl úplně stejně jako před dvěma tisíci lety.

A stejně jako tehdy, také dnes smíme vyhlížet betlémskou hvězdu, která přináší naději. Nevadí, že je obklopena tmou. O to jasněji září. Světlo té hvězdy je silnější než temnota, která ji obklopuje. Jak se zpívá v jedné staré duchovní písni: „Řekni, že v srdci tvém byla tma, černá noc, uprostřed noci té vyšla hvězda na pomoc.“

Ozve se znovu: Pokoj vám

Písně o betlémské hvězdě mají v sobě cosi zvláštního. Těm z nás, kdo jsme nevyrostli ve věřících rodinách, často mluví z duše víc než jiné skladby. Snad proto, že spojují krásné a silné dětské vzpomínky na Vánoce s objevením významu vánočního tajemství uprostřed životní pouti.

Jen málokterá píseň mi tak spolehlivě vhání slzy do očí jako ta o hvězdě nad Betlémem, která se rozzářila nad jedním konkrétním ztroskotancem: „Do strachu, do tmy, hvězda nám svítí, do temna noci, jasný cíl, / v tom světle člověk naději cítí, ze světla čerpáš nejvíc sil. // Pozdvihni oči, pro tebe taky ta hvězda svítí, nejsi sám, a když ji někdy / zakryjí mraky, ozve se znovu: Pokoj vám.“

Autor je vedoucím katedry religionistiky na ETF UK a kazatelem Církve bratrské.