Smysl veškerého lidského a kosmického vývoje oznamuje apoštol Jan: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). Jako by nastal šestý a poslední den pracovního týdne Boha v dějinách Izraele.
Na zemi se objevil Bohočlověk. Skrze něho se věčné Slovo Boha vtěluje, zlidšťuje a na druhé straně je lidstvo chápe a bezvýhradně přijímá. Kristus jako člověk nečiní nic jiného, než že dává slyšet Otcův hlas a svým životem mu dává totální odpověď, zvláště v poslední chvíli: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk 23,46). Zjevení Božího Slova tedy dosáhlo svého vrcholu. Už nemůže být dalšího, ještě dokonalejšího zjevení. Boholidský dialog vstupuje do věčného dialogu Nejsvětější Trojice.
A jaké je naše místo po tomto tak plném zjevení? Svatý Jan to shrnuje těmito slovy: „Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí… Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu“ (Jan 1,17-18). Křesťané jsou povoláni k tomu, aby slyšeli Boží Slovo, které Kristus zjevuje a zároveň s Kristem aby dávali odpověď po celý svůj život. „Rozhovor, dialog s Bohem“ – tak zní jedna starobylá definice modlitby. Je tedy možno říci, že člověk je tvor rozhovoru, je „modlící se bytostí“ (Evargius).
Tomáš Špidlík: Svatý rok milosrdenství
