Dokážeme naslouchat Františkovým motivům synody? Jít společnou cestou, usilovat o obnovu mentality, obnovu struktur, aby naslouchání Božímu lidu mohlo pomoci církvi činit potřebná pastorační rozhodnutí? Vademecum (průvodce) synody připomíná, že je důležité mít pokoru k naslouchání a odvahu k mluvení, ochotu měnit své názory na základě naslouchání, schopnost vzdát se postojů samolibosti a pohodlnosti, které nás vedou k tomu, dělat věci, jak se dělaly dřív.

Můj zájem o život církve, o pastorální teologii a 25 let kněžské služby mě vedou k názoru, že se snažíme na některých místech pěstovat naslouchání a dialog, ale někde nám to nejde.

Čím je nové papežovo volání po naslouchání? Synody o rodinách a mládeži byly stále více spojovány s nasloucháním např. formou konzultací, dotazníků, fóra mládeže atd. Novináři si všímali, že papež vybízel účastníky, ať se nebojí vyjádřit svůj názor. A nyní se dokonce papež snaží najít způsob, jak naslouchat celé církvi, dát hlas každému katolíkovi, a dokonce i těm, kteří se pohybují na okraji katolické církve. Nabízí proces, pro který je používán pojem synodalita, jak toto naslouchání organizovat.

Novostí tohoto typu naslouchání je odvaha nenechat proces konzultací na filtrování reality prostřednictvím několika málo zástupců jednotlivých zemí. Pozvání k naslouchání na mě působí odvážně a systematicky a jako šance otevřít se i tam, kde se schopnost naslouchání jeví jako zázrak. Františkán Šeba (P. Šebestián Smrčina) to výstižně vyjádřil jako odvahu vyjít ze své bubliny.

Předsudky a zákopové války

Hodně mě zaujala otázka připomínající to, co nás často trápí, totiž jak při naslouchání máme otevřené srdce bez předsudků. To jsou ty naše bubliny, zákopové války ve společnosti i církvi. Už jen si připustit předsudky, které každého z nás ovlivňují, je nemalým vítězstvím ve škole naslouchání. V rodinách to mohou být různé archaické předsudky o podobě autority, poslušnosti, o roli muže a ženy atd. V seminářích to mohou být předsudky o tom, jak přísná by měla být výchova, kolik samostatnosti by mělo být dáno budoucím kněžím a jaké následky to může mít později v pastoraci. Před pár dny vysílalo Radio Proglas skvělý pořad z cyklu Na dřeň věnovaný seminární formaci. Mladí muži velmi otevřeně mluvili o tom, jak se v seminářích sice postupně mění styl naslouchání a dialogu, ale jak je přesto některé předsudky bolestně překvapovaly. Pořad Na dřeň je skvělou ukázkou toho, jak může vypadat naslouchání bez předsudků.

Sleduji mediální výstupy věnující se probíhající fázi synodálního procesu naslouchání a nemohu se zbavit dojmu, že účastníci rozhovorů, kulatých stolů a přednášek nedokážou naslouchat motivům papeže Františka a stáčejí pozornost k péči o fasádu procesu, a ne k jeho podstatě. Často se všeobecně vybízí k modlitbě, naslouchání Duchu Svatému, ale neslyšel jsem žádnou výzvu k odvaze pojmenovat věci, které jsou bolestné a které jsou překážkou v naslouchání, resp. oblasti, kde to opravdu nejde a kde si jen těžko lze představit změnu v přístupu k naslouchání. Připomíná to jednu anekdotu o parašutistovi ve větvích, který se ptá kolemjdoucího muže, kde to je, a ten mu říká, že na stromě. Což je sice správná odpověď, ale poněkud nepraktická.

Na odpověď, jak se nám to bude dařit, si ještě pár měsíců počkáme. Snad se nedostaví podobné zklamání, jaké zažili kdysi účastníci skupin sněmu české církve (Plenární sněm katolické církve v ČR probíhal v letech 1997– 2005 – pozn. red.). Některé současné prezentace a podpora českých a moravských koordinátorů vypadají dosti rozpačitě. Zdá se, že se dotyční učí za pochodu a někdy to připomíná učitele, který je ve své erudici o pár stránek před svými posluchači. Možná se stane zázrak podobný uzdravení hluchoněmého a my budeme uzdravení ve své neschopnosti naslouchání a odvážného mluvení i tam, kde to už neočekáváme. Občas to totiž může vypadat jako v anekdotě o muži z přízemí, který si šel půjčit vrtačku do posledního patra. Po cestě začal přemýšlet o tom, že toho člověka vlastně skoro nezná a že je možná lakomý. Než přišel ke dveřím, tak si v duchu řekl, že mu ji asi určitě nepůjčí. A když zazvonil a bylo mu otevřeno, tak majiteli vrtačky oznámil, aby si ji nechal, když mu ji nechce půjčit.

Autor je kněz, psychoterapeut a publicista