Advent je začátkem nového liturgického roku. Je časem usebrání v období očekávání příchodu Spasitele.

V hospicích se také připravujeme a očekáváme. Úmrtí. Jak zvláštní a tvrdé, že? Zkusme ale jiný pohled. Připravujeme pacienty nejen na úmrtí ve snaze tlumit neduhy, které tyto chvíle provázejí. Provázíme je k novému narození pro nebe. A to začíná již nyní, na konci pozemských dnů.

Vždyť kolik jsme zažili „zpackaných“ životů našich pacientů, kteří nalezli sílu říci: „Lituji.“ Kteří se dokázali na smrtelném lůžku omluvit svým nejbližším. Kteří přetavili výčitky svého svědomí v pokoj, mír, odpuštění. Kteří vposledku přijali toho, na jehož symbolické narození se připravujeme, jako svého Spasitele. To je skutečnou úlohou a smyslem opravdových hospiců. Nikoli moderní budovy, komfortní vybavení či skvělá medicína.

Ano, t o vše jsou podmínky nutné, ovšem zdaleka ne postačující pro dobrou hospicovou péči. Tou je doprovázení umírajících pacientů ke smíření: se sebou samými, neboť jak těžce se odpouští a zahlazují výčitky svědomí! S osudem, neboť síly jsou často slabší než přání a ideály! S blízkými, neboť kolika z nich jsme ublížili, nebo oni nám! S Bohem, neboť jak snadno se na něj zapomíná, ale jak obtížně se bez něj umírá!

Mám tip na hezký dárek – poděkujme pracovníkům hospiců za jejich neutuchající nasazení. Jsou příkladem světu, jelikož adventní naději rozdávají 365 dní v roce.