Půl života se člověk učí mluvit a půl života pak zase mlčet – říkával s oblibou můj devadesátiletý dědeček, když si chtěl postesknout na poměry v rodině, ale i na veřejné dění. Spíše to ale byl povzdech toho, kdo měl jinak v rodině vždy hlavní slovo, pokud právě nezastával postoj významného mlčení, kterým trestal nejbližší okolí. Hlavně babičku.

Mlčet se dá tedy uraženě, i s cílem zranit. Mlčet však jde i s dobrou myslí a nadhledem. To se naštěstí ke sklonku života dědeček také naučil.

Myslela jsem na tyto významy mlčení, když jsem šla o víkendu navštívit jubilující stoletou řeholnici, které všichni neřeknou jinak než „sestra Bibi“ a mnozí si jí cení pro její „realismus, profesionalitu i lidskou vřelost“. Její psychickou kondici bych si přála mít! Přišla jsem vybavena jen pár dotazy kvůli článku, protože velký rozhovor s oslavenkyní jsme přinesli už vloni. Byla jsem rozhodnutá dál ponechat všechno na ní a jen poslouchat, co má na srdci. Nechat se nořit do jejích cestovatelských vzpomínek. Sledovat člověka s takovou pamětí, který si mnohé události života tak barvitě vybavuje a se smířlivým nadhledem i humorem komentuje, je velký zážitek. Pastva pro duši. Navíc je pořád tak vitální, že kdybych jí navrhla zítra cestu do tramtárie, jistě by se přidala.

Znáte to. Přijdete z rodinného setkání nebo vánočního večírku (i když jich letos mnoho není) a vlastně nevíte, co nového se děje u těch, s nimiž jste slavili. Často monolog stíhá monolog, duše se musí vypovídat a nemá prostor na druhé. Jenže když mluvíme jen my, nic nového se nedozvíme, žádnou pastvu k přemýšlení nedostaneme. Ono je to těžké, k naslouchání musíme mít v srdci klid a touhu se něco dozvědět .

Nezkusíme to teď o Vánocích? Třeba nás naši blízcí mile překvapí. Zkusme je k tomu i ponouknout. Co pěkného v poslední době zažili? Za co můžeme být ve svém životě vděční? Když budeme připraveni naslouchat druhým, třeba uslyšíme i to, co nám tiše, v jemném vánku říká Pán.