Spousta rodičů řeší rozpor: nebude dítě popletené, když mu vykládáme, že překvapení pod stromeček chystá Ježíšek-dárkonoš? A přitom mu zároveň vysvětlujeme, že to malé dítě v jesličkách je Spasitel?

Předškolákovi obě tyto postavy splývají. Občas se mu do toho v jeho fantazii připlete i červené oblečení a bílý plnovous. Ale nejdůležitější jsou přece svátky, na které se těší. Po večerní modlitbě, v níž se společně obracíme ke Kristu, tudíž nemá vůbec žádný problém napsat dopis Ježíškovi nebo vyjmenovat mu svá přání pod stromeček. Lidové a náboženské prvky v hlavě dítěte přirozeně koexistují a jediný, kdo se tím občas trápí, jsou právě rodiče.

A jak to mají ti starší?

Mladší školák časem přijde na to, že dárky mu dávají pod stromeček rodiče a každoročně pozorně sleduje skříně, monitoruje nákupy a hledá další důkazy, protože v tom cítí jakési zadostiučinění, potvrzení své vlastní velikosti a rozumnosti. Nicméně pořád drží tradici, že na Ježíška-dárkonoše „věříme“, protože to patří k duchu českých Vánoc. Také už ale dobře ví, že o Vánocích si připomínáme Ježíška, o kterém hovoříme jako o malém dítěti, jež se narodilo v Betlémě a spí v jesličkách. Děti z věřících rodin dokážou nejpozději tak ve třetí třídě rozlišit, že Ježíšek, co nosí dárky, je fantazijní postava a malý Ježíš je – řečeno jejich slovy – „ten opravdický“. Rodiče proto nemusí mít strach ze záměny obou postav ani z duchovního scestí svého potomka. Dítě se v závislosti na zrání a rozvoji svého myšlení učí s nástupem do školy rozlišovat mezi lidovou a křesťanskou tradicí. Puberťák a adolescent pak vnímají malého Ježíše jako součást vánočního příběhu, který je takovou idylkou s miminkem. Vědí, že to hlavní z jeho příběhu přijde až o Velikonocích. Vánoce jsou proto pro ně rodinným svátkem a jejich duchovní rozměr berou jako bonus, který k tomu tak nějak patří.

Už docela malé děti mívají potřebu dát také něco Ježíškovi. Tedy tomu malému dítěti v jesličkách.

V koledě „Jak si krásné neviňátko“ dostává malý Ježíš oblečení (dvě kůže), jídlo (mléko) a hračku (beránka). Když moje děti poprvé připravovaly dárek pro Ježíška, vložily do krabičky od čaje jednu kostku lega (hračka), jeden burák (aby neměl hlad) a malý obrázek (aby měl radost a necítil se sám). Pravda, je to trošku něco jiného než zlato, kadidlo a myrha od tří králů, ale ukazují tím svůj vztah a porozumění situaci malého dítěte v jesličkách. Touha obdarovat malého Ježíše něčím praktickým napadá dítě jako první – dát něco, co by si samo přálo nebo co potřebuje.

Jak děti můžeme v obdarovávání Ježíška doprovázet?

Můžeme jim vysvětlit, že Ježíši máme dávat praktické věci, tedy naše skutky. Konat dobro ve prospěch bližních – například o Vánocích je obdarovávat tím, co potřebují, co sami chtějí, po čem touží a co by jim udělalo radost. Ale také, že máme přinášet Ježíši drahé a cenné dary: náš život, důvěru, odevzdanost, připravenost ke službě. Na jednoduchou rodičovskou otázku, co připravíme tyto Vánoce dítěti v jeslích, nemá následovat domácí kázání, ale prostor pro ztišení a tvořivost. Děti totiž potřebují dárky nejen dostávat, ale i dávat, ať už se jedná o dar k jesličkám pro malého Ježíše, nebo pod stromeček pro dědu s babičkou, pro rodiče, pro spolužáka, pro potřebné – ať už jsou to chudé děti, děti v nemocnicích, či děti migrantů. Vede je to k prožitku radosti a poznávají v tom hloubku obdarovávání.

Jak to udělat prakticky?

Dárek pro Ježíška – tedy ta krabička od čaje, o které jsem hovořila – může obsahovat nejen autentické dětské dárky, ale i psané lístečky s tím, co dáme nebo chceme dát dítěti v jeslích. Například co pro něj chceme udělat ve vztahu k druhým lidem. Dárky pro malého Ježíše pak můžeme spolu s dětmi otevřít, lístečky přečíst, a pak s nimi velmi přirozeně hovořit o hlubším významu obdarovávání i o našem vztahu k Ježíši Kristu. Ale dobře si předtím rozmysleme, jak to s obdarováváním máme my sami. Jsme například štědří k potřebným lidem jen proto, že to k Vánocům tak nějak patří? A opravdu víme, že taková štědrost nemá svůj původ jen v jakémsi altruismu nebo v tom, co někteří naši politici nazývají „křesťanské hodnoty“? Víme, že v každém našem obdarovávání se jako křesťané stáváme součástí Božího plánu a vlastně měníme dějiny? Tak snad alespoň jednou v roce.