Každý z nás přirozeně tíhne k tomu, k čemu je vnitřně puzen, co si přeje a o čem sní. Ovšem touhy mají mnoho tváří a odstínů. Některé se hlásí o slovo s jemností, tiše a pokorně, jiné jsou palčivé, náruživé a vášnivé. Některé nás pozvedají k ušlechtilým cílům, jiné nás mohou přikovat k zemi. Mnozí duchovní autoři a básníci nás upozorňují na jakousi nejvnitřnější existenciální žízeň po smysluplném naplnění života, jež sídlí v nitru každého z nás. Putovat k ní musíme hlouběji, než kde zažíváme povrchní sny a přání – ty jsou sice lehce splnitelné, na chvíli potěší, ale trvalou radost nepřinesou.

Na začátku duchovních cvičení mají účastníci někdy říct pár slov o tom, s čím na kurz přijeli, co od pobytu v ústraní očekávají. Pro některé z nich to není snadné: cosi je sice přimělo k tomu, aby přijeli, ale dosud neměli příležitost si to plně uvědomit. Možná je přivedla jen jakási zvědavost nebo je pudí něco, co zatím nedokázali pojmenovat. Postupně rozpoznávají svoji touhu ztišit se, usebrat, odpočinout si, najít vnitřní pokoj, uzdravit vnitřní zranění, uspořádat si záležitosti svého života, udělat nějakou důležitou volbu, prohloubit duchovní život – a především setkat se s Bohem, Láskou, jež nemá hranic.

Uvědomit si a pojmenovat své touhy je důležité. Ježíš se často ptá lidí, které potkává na své pouti, co si přejí a co by chtěli, aby pro ně udělal. Také sv. Ignác z Loyoly vyzývá toho, kdo začíná rozjímání, aby nejprve prosil o milost, kterou chce obdržet. Snad proto, aby nastavil ruce a dokázal tak jedinečný duchovní dar přijmout. Zároveň je třeba ponechat si otevřené srdce a mysl. Duchovní život je totiž nezřídka vroubený překvapením a opravdová naděje klíčí na spáleništi našich nenaplněných očekávání.

Vzdát se malicherných tužeb

Připomeňme si příběh uzdravení slepého jerišského žebráka (Mk 10,46-52). Bartimaios sedí u městské brány a prosí o almužnu. Kolem sebe slyší jen ruch ulice. V Jerichu, jež mělo mezi spravedlivými židy pověst města hříchu, to nebylo nic neobvyklého. Žebrák ovšem náhle v hluku rozpoznává tlumený hlas toho, koho si už dlouho přeje potkat. Hlavou mu běží naléhavá myšlenka: Mohl by ho tento potulný učitel uzdravit z jeho slepoty? Věří, že ano. Proto začíná volat, volá úpěnlivě, volá vytrvale.

Touhu setkat se s Kristem prokazuje slepec i tím, že se ničím a nikým nenechává odradit. Přestože je okřikován, volá o to hlasitěji. Najednou slyší, že si má dodat odvahy, vstát a vydat se za mistrem. Odhazuje plášť, jenž ho dosud chránil a do kterého sbíral peníze: nechává za sebou svůj dosavadní život a je odhodlaný vsadit vše na jedinou kartu. „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ ptá se ho Ježíš. Bez zaváhání odpovídá: „Pane, ať vidím!“ Jeho přání se plní, a tak se hned může vydat po Ježíšových šlépějích.

Ovšem ne každá touha vede člověka k tomu, že prohlédne a nalezne správný směr. Ostatně není náhodou, že v Markově evangeliu je před perikopou o uzdravení slepého žebráka zmínka o synech Zebedeových Jakubovi a Janovi, kteří touží „urvat“ teplá místečka po Ježíšově boku v nebeském království. Chtějí vyniknout – i na úkor ostatních apoštolů. Proto ve skutečnosti jsou to právě oni, kdo je slepý. Jejich pošetilé přání jim brání Pána následovat, protože je v přímém rozporu s jeho duchem služby. Křesťanští mystici proto často učili tomu, že je třeba se vzdát malicherných tužeb, představ a očekávání. Zabít v sobě žízeň, která člověka odvádí od pravého cíle. Okřídlený Buddhův výrok to vystihuje: „Příčinou utrpení je touha. S koncem touhy končí utrpení.“

Plodem nezkrocené vášně, bezuzdné touhy, která se nehodlá zastavit před ničím, je v biblickém vyprávění hřích. Adam a Eva zhřeší, protože na zapovězeném stromě vidí ovoce lákavé na pohled a zatouží být jako Bůh. David neodolá své žádostivosti a dopustí se vraždy, aby se mohl zmocnit Uriášovy manželky Batšeby. Achab touží po vinici, na radu Jezabel se proto zbaví Nábota. Jidáš zradí Krista, protože zatouží po nadutém měšci se stříbrňáky. A mohli bychom pokračovat. Je tak snadné sklouznout od podstatného k podružnému, od zlata k pozlátkům, od uměleckého díla ke kýči! Proto musí být i ta nejvznešenější touha zkoumána a očišťována.

Ušlechtilý neklid

„V každém člověku je propast, kterou může naplnit jen Bůh,“ věděl už Blaise Pascal. Díky křtu jsme povoláni k tomu, abychom ze sebe svlékli člověka starého a oblékli člověka nového. Podobně jako Bartimaios musíme odhodit plášť a vydat se za tím, kdo snímá šupiny z našich očí. Potom budeme schopni vidět, že v hlubině našeho srdce sílí „touha po věčnosti“ (Kaz 3,11), onen ušlechtilý existenciální neklid, který může utišit jen Láska.