Tyto miliony cest hledání a (znovu)nacházení Boha shrnul americký jezuita James Martin ve své knize Jezuitský návod (téměř) na všechno (KNA 2020) do šesti skupin. Popisuje výhody každé z nich, ale i nástrahy.

První je cesta víry. Do této skupiny patří lidé, kteří se narodili do věřících rodin – a víra v Boha se stala od dětství nedílnou součástí jejich života. „Pravidelně se modlí, navštěvují bohoslužby a cítí se dobře, když se o Bohu mluví. V jejich životě samozřejmě tak jako u jiných lidí neschází utrpení, víra jim ale umožňuje vidět jejich utrpení v souvislostech, které dávají smysl,“ popisuje jezuita s tím, že lidem kráčejícím touto cestou druzí leckdy závidí. „Kéž bych měl víru jako ty! – říká mi často jedna moje přítelkyně. Víra tu vypadá jako něco, co člověk prostě má, a ne jako něco, na čem je třeba pracovat a o co je třeba pečovat.“ Jezuita však upozorňuje, že víra je v posledku darem od Boha a přirovnává ji spíš k zahradě: „Možná máme základ – půdu, rostliny, vodu –, ale zahradu musíte i obdělávat a dodávat jí živiny. Víra podobně jako zahrada si žádá trpělivost, vytrvalost a námahu.“

Jednou z nástrah číhajících na tyto věřící je podle Martina „neschopnost pochopit lidi na jiných cestách a pokušení odsuzovat je za pochybnosti či nevíru“. Druhým nebezpečím je pak falešná spokojenost, kvůli které se vztah člověka s Bohem nevyvíjí. „Někteří lidé setrvávají ve víře na úrovni, jíž dosáhli v dětství, ale to v dospělosti nestačí. Dospělost si žádá dospělou víru. Kdyby naše vědomosti v matematice byly na úrovni třetí třídy základní školy, asi bychom se necítili připraveni na život,“ konstatuje americký kněz.

Někteří lidé, kteří se narodili ve věřící rodině, v dospělosti volí cestu nezávislosti. Přestali chodit do kostela, protože je církev nějak zklamala, neztotožnili se s jejími požadavky, setkali se v církvi s pokrytectvím, se sexuálními skandály apod. „I když v Boha pořád věří, nepovažují se už za součást církve. Podle jedněch jsou to ‚odpadlíci‘, podle jiných ‚matrikoví‘ či ‚nepraktikující‘ katolíci,“ popisuje James Martin, ale upozorňuje i na přínos této cesty – na zdravou nezávislost, díky níž vidí tito lidé věci novýma očima. „Tento jejich pohled je něco, co jejich původní náboženské společenství zoufale potřebuje. Ti, kdo stojí ‚venku‘ a nejsou vázáni tím, co je ‚vhodné‘ a ‚nevhodné‘ říci v rámci jejich společenství, často dokážou mluvit mnohem upřímněji,“ oceňuje rys, který by se měl stát v církvi potřebným kořením i v právě započaté synodální cestě. Na tyto „nezávislé“ lidi ovšem číhá nebezpečí, že budou po celý život marně hledat nějaké dokonalé náboženské společenství, které neexistuje. S každým organizovaným životem z víry budou mít problém.

Pomohou odhalit pokrytectví

Trochu jinou skupinou jsou lidé na cestě nevíry. Ti došli svou rozumovou úvahou k závěru, že Bůh nejspíš neexistuje, organizované náboženství jim nic neříká, ale přesto je dál zajímají otázky Boží existence či smyslu života. „Hlavní předností těchto lidí je fakt, že nepřijímají nekriticky žádné z náboženských tvrzení. Někdy se nad Bohem a náboženstvím zamýšlejí hlouběji než mnozí věřící. Někdy ti nejnezištnější lidé v našem okolí jsou ateisté a agnostici,“ míní James Martin a dodává, že se setkal často právě s těmito lidmi jako s nejobětavějšími dobrovolníky a nazývá je „sekulárními svatými“, ač byli nevěřící. „Svým přirozeným citem odhalí pokrytectví, nadřazenost či povrchní odpovědi a umí přesně rozpoznat náboženský balast.“ Pro věřícího je užitečné mít takového člověka za přítele.

Největším úskalím na této cestě je, že tito lidé očekávají čistě intelektuální důkazy Boží přítomnosti. „Odmítají, že by mohlo být znamením Božího dotyku to, když se jich něco hluboce citově dotkne nebo když je něco mimořádně dojme. Jejich rozum se může stát zdí, jež jejich srdcím brání v tom, aby pocítili Boží přítomnost,“ uvažuje jezuita.

Objevování i návraty

Cestou návratu pak kráčejí ti, kdo původně pocházejí z věřících rodin, ale od víry se odklonili (podobně jako autor knihy). V dětství byli možná nucení chodit do kostela, ale jejich chabé náboženské znalosti v čase dospívání neobstály. „Náboženství se pro ně stává podivným majákem v dáli. Pak se ale stane něco, co jejich zájem o Boha znovu podnítí.“

James Martin vzpomíná, že u něj se tímto bodem stala tragická smrt jeho kamaráda. Může to být také nemoc, rozpad manželství, ale i dosažení pracovního vrcholu, kdy si člověk řekne: A to je opravdu všechno, co od života mohu čekat? „Tak začíná jeho váhavá cesta zpátky k víře – i když to nejspíš nebude táž víra, kterou poznal jako dítě... Lidé v této skupině často zjišťují, že se potřebují opětovně vzdělávat, aby svou víru dokázali vnímat zralým způsobem.“ Bůh už pro ně není Velkým řešitelem problémů, který vyřeší všechny jejich těžkosti a přání, ale jako někdo, kdo je i v těžkostech a utrpení stále s nimi.

Lidé na páté cestě objevování mohou žít svou víru v církvi, ale přesto zjistí, že se jejich duchovní praxe obohacuje kontaktem s jinými náboženskými tradicemi. Tyto případy jsou dnes velmi rozšířené. „Člověk možná po důkladném hledání objeví tradici, která koresponduje s jeho vnímáním Boha, s jeho touhou po společenství i s jeho osobností. Podobně pak návrat k původnímu společenství může způsobit to, že člověk znovu docení svůj ‚duchovní domov‘… Nejvděčnější bývá poutník, který ušel nejdelší cestu,“ připomíná jezuitský kněz.

Hrozí tu ovšem už známá past, že se člověk nakonec pořádně nerozhodne pro žádnou tradici, protože mu žádná „nesedí“. „Bůh se stává jakýmsi ‚kapesním Bohem‘, tedy dostatečně malým, abychom ho schovali do kapsy, když se nám nehodí (např. když Písmo svaté říká věci, které bychom raději neslyšeli), a vytáhli ho z kapsy jen tehdy, když ho potřebujeme.“ Celý život se pak může stát neustálým sbíráním vzorků ze švédského stolu různé duchovní stravy (a víme, jakým břichabolem může takové kombinování jídel končit) a těkavým, nenaplněným hledáním. Nikoli však Boha, ale té neexistující „dokonalé“ cesty.

Mezi doladěním a leností

Poslední cesta, kterou známý jezuita zmiňuje, je cesta zmatení, která je kombinací všech předešlých cest. U těchto lidí se střídají období, kdy je pro ně snadné věřit, s obdobími pochyb, hledání a vyprahlosti. „Tuší Boží přítomnost v důležitých chvílích svého života, ale obtěžují je záležitosti spojené s příslušností k církvi. Občas, zvláště v tíživé situaci, se modlí a na velké svátky přijdou i do kostela,“ vypočítává znaky této cesty James Martin. Její výhodou je, „že lidem často pomůže doladit jejich vztah k víře v dětství“.

Tito lidé se ale ještě nerozhodli pro svůj náboženský závazek a jejich váhavost může sklouznout k lenosti. „Nechodit na bohoslužby, protože mám vůči něčemu kritický postoj, může vést k úplnému opuštění organizovaného náboženství. Náležet ke skupině, která po mně žádá odpuštění nebo dobročinnost, může znamenat příliš mnoho práce či nároků,“ upozorňuje americký jezuita. Sám ale přiznává, že než vstoupil k jezuitům, kus svého dospělého života strávil právě na této cestě. Nebyla to tedy marná léta…