Není těžké uhádnout, o jaké údolí a hory tu přesně jde. Jsou to naše selhání, malomyslnost, smutek či rezignace, anebo naopak pýcha, sobecké pohodlí, tvrdost srdce a rychlé soudy vůči druhým. To jsou doliny a pahorky, které bychom se měli snažit „vyrovnat“, aby nám nebránili v cestě k betlémské radosti.

Ale jsou tu ještě samotné cesty a těm bychom se chtěli na této dvoustraně věnovat. Těchto cest k Bohu (resp. Boha k nám) je totiž tolik, kolik je na této planetě lidí. A protože je každý člověk originál, i jeho putování je jedinečné. Z toho důvodu nelze slepě „kopírovat“ ani světce, jejichž cesty se jeví jako bezpečné. Mohou pro nás být jen inspirací či povzbuzením na té naší pouti.

Americký jezuita James Martin se přesto pokusil naše cesty k Bohu rozdělit do několika charakteristických skupin. A my se v tomto adventním čase můžeme zamyslet, na které z nich se asi nacházíme a co je na ní oněmi pahorky či dolinami. A přitom nemusíme malomyslnět, že někdo blízký s námi zrovna není na společné cestě. Bůh se s námi totiž setkává tam, kde právě jsme. V tom tkví adventní naděje.

Jedním ze způsobů, jak k nám Bůh promlouvá a jak nás zve na cestu k sobě, jsou také naše skryté touhy. Jak píše právě James Martin: „Naše nejhlubší touhy nám pomáhají dozvědět se, co pro nás Bůh chce a jak moc chce být s námi.“ Jde jenom o to je umět rozpoznat a odlišit od povrchních přání. Nad tím se zamýšlí jiný jezuita – P. Jan Regner. Správné duchovní rozlišování je ostatně neodmyslitelně spjato právě s jezuitskou spiritualitou.

V anketě pak předkládáme i několik příběhů lidí, které si Bůh našel v nejrůznějších životních situacích: v dětství při cestě na chalupu, ve vězení či v hospici. Jak říká potulný kazatel ve westernové komedii Podivné dědictví: „Cesty Páně jsou ještě neprozkoumaný.“