Na úvod tři poznámky. Zaprvé nejde zatím o programové prohlášení vlády, ale lze předpokládat, že bude právě z tohoto dokumentu vycházet. Zadruhé představený program je průnikem priorit koaličních partnerů, ale také plodem kompromisů koaličních jednání. Pochopitelně, nebylo možné do něj prosadit všechny předvolební sliby obou koalic. Třetí poznámka je o reálnosti plnění vytyčených cílů. Některé z nich jsou formulovány poměrně vágně (např. budování odolnosti vůči hybridním hrozbám nebo vrácení „profesionality“ do diplomacie), jiné konkrétně (zavedení korespondenční volby, byť jen pro občany v zahraničí). V úvahu je potřeba vzít i potenciální konfl ikty či pnutí uvnitř vlády. Jak ve své slavné knize z počátku 50. let poznamenal francouzský politolog Maurice Duverger, „každá strana se pokouší svalit na svého koaličního partnera odpovědnost za nepopulární kroky a sobě přičítat ty populární“.

Širší ideologický rámec koalice prosvítá spíše z jednotlivých částí programu a lze jej číst mnohdy tzv. mezi řádky. Explicitně je ideová orientace zmíněna v podstatě jen jednou. V kapitole o životním prostředí (zařazené až na konec programové části koaliční smlouvy) se hned v prvním z cílů píše o „liberálně-konzervativní politice“ koalice. Celkově je však program možné označit jako umírněně konzervativní, přičemž výslovně liberálních prvků je tam i vzhledem k síle (či spíše slabosti) jediného ryze liberálního koaličního partnera (Česká pirátská strana) poskrovnu.

Většinově konzervativní orientace koalice se jasně projevuje v části nazvané „Práce a sociální věci“. V ní jsou státní podpora a úlevy zaměřeny zejména na rodiny s dětmi, včetně samoživitelů. Jasný odkaz ve smyslu „ne eutanazii a asistovanému sebeusmrcení“ lze vyčíst z věty o tom, že „úcta k lidskému životu je pro nás zásadní v každé jeho fázi“. Podobně v části věnované spravedlnosti lze najít zmínku o zavedení „posouzení dopadu legislativy na rodinu“, což je další z konzervativních priorit.

Již zmíněná kapitola o životním prostředí je navzdory častým kontroverzním prohlášením některých politiků (především z ODS o „klimaalarmismu“ a „ekologickém fanatismu“) poměrně ambiciózní. Cíle týkající se nových národních parků, podpory elektromobility, přísnějších trestů pro viníky ekologických havárií či ochrany vody jakožto strategické suroviny jsou důležité. Mimochodem, úvaha o zakotvení vodních zdrojů jakožto národního zájmu v ústavě – jakkoli to bude krok spíše formální – má zřejmě svou inspiraci na Slovensku. Tam v roce 2014 došlo k obdobnému rozhodnutí, přičemž byla ústavně zakázána (s určitými výjimkami) přeprava vody odebrané z vodních zdrojů nacházejících se na území Slovenské republiky přes hranice země.

Šance pro kulturu?

Z dalších cílů uvedených v programu lze zmínit už poněkud obligátní tezi o dvou procentech HDP, které by měly směřovat na obranu země, a to už v rozpočtu na rok 2025. Případně také „směřování“ rozpočtu ministerstva kultury k 1 % státního rozpočtu. Což je ale formulace, kterou můžeme najít už v dokumentu s názvem „Kulturní politika“ z února 2001 z produkce tehdejšího Ministerstva kultury ČR, jemuž v Zemanově vládě šéfoval blahé paměti Pavel Dostál. Že se tohoto cíle za 20 let dosud stále nedosáhlo, padá na vrub všech dosavadních vlád. Kultura představuje doslova český národní poklad a často i významný exportní artikl. Dlouhodobé podfi -nancování resortu je proto doslova ostudné. Žel, právě tato část je v programu poněkud vágní. Cíle typu „podpora muzeí a galerií“ nebo podpora „rozvoje knihoven“ jsou obecné a pod jejich naplňováním si lze představit prakticky cokoliv. Podobně nesmělé jsou i cíle stran rozvoje vysokých škol, kde zejména ty veřejné trpí výrazným podfinancováním – nejen pokud jde o základní výzkum, ale také o mzdové ohodnocení akademiků, jejichž plat někdy nedosahuje ani výše jejich středoškolských kolegů a kolegyň.

V dopravní oblasti je obdivuhodná a chvályhodná ambicióznost koalice. Zejména pokud jde o zastavení prací na kanálu Dunaj-Odra-Labe či naopak o podporu stavby vysokorychlostních tratí železnic (tzv. VRT), která by se podle dokumentu měla stát „vládní prioritou“. Na druhou stranu se lze oprávněně ptát, zda jsou plány na VRT realistické v rámci čtyřletého funkčního období. Tak či onak, ambice v mnoha ohledech této koalici nechybí a bude zajímavé pozorovat úspěšnost naplňování jejích úmyslů.

Marián Sekerák Autor je politolog, působí na AMBIS VŠ a spolupracuje s Institutem pro křesťansko-demokratickou politiku