Prožíváme těžké období. Nemocnice se kriticky plní pacienty s covidem. Každý pátý už tuto nemoc prodělal a lidé na ni stále umírají. A do toho nám začíná advent, který pomáhá – podobně jako kulisy na divadle – vystoupit tomu podstatnému: zasadit děj do kontextu, poskytnout perspektivu.

Jan Křtitel nám opakuje výzvu proroka Izaiáše, abychom připravili cestu Pánu. Promlouvá k našemu srdci, v němž máme urovnat stezku pro Krista, aby k nám mohl přijít. A to nejen jako dítě v jesličkách, ale také jako ten, který přijde znovu a ve slávě. Míním, že tehdy ho nebudou zajímat například naše názory na očkování, ale naše víra a skutky. Skutky lásky, mezi které může patřit i to očkování, jak říká papež a znovu připomíná arcibiskup Jan Graubner.

Našemu konání dobra se však meze nekladou! Uklizený domov, adventní věnec, usebranost a modlitby – to všechno k adventu patří. Ale také že lidem v okolí podáme pomocnou ruku! Náš školák, kterému hrozí „rupnutí z matiky“, v tom nezůstane sám. Stará paní ze sousedství, k níž jezdí už jen pečovatelská služba, nemusí díky naší pozornosti zažívat opuštění. Spousty našich bližních jsou jako to bezmocné dítě v jesličkách, kterému se budeme o Vánocích klanět. Sklonit se k Ježíškovi v nich – a to konkrétním skutkem lásky – můžeme už teď, v adventu.