I letos je možno získat plnomocné odpustky pro naše zemřelé po celý listopad. I přes určité pochyby se o to snažím. Smrt k listopadu patří, i liturgie na přelomu církevního roku hovořívají o zániku tohoto starého světa a příchodu něčeho nového.

Jednomu hluboce věřícímu kamarádovi, Jirkovi, tragicky zahynul patnáctiletý syn. Jako kněz jsem vedl jeho pohřeb.

„Už je to rok a půl. Je to sice lepší, ale stále ještě jsem se s tím nevyrovnal. Co s ním je? Kde je teď?“ ptá se mne dnes naléhavě.

„Jirko, řeknu ti příběh,“ povídám. „Jako kněz jsem se před dvaceti lety zamiloval do jedné dívky, Marušky, což mi úplně převrátilo život, zcela změnilo pohled na lidi, na život, na Boha, na sebe i své kněžství. Nechtěl jsem to, ani nevyhledával, přišlo to samo jako blesk z čistého nebe. Vím, že bez ní bych dnes byl někdo úplně jiný. Samozřejmě, nemohli jsme spolu být, po bolestném rozchodu jsme každý vedli svůj život.

Jsou tomu tři týdny, kdy mi zavolala, že umírá a chce mne ještě na tomto světě vidět. Byl jsem za ní v nemocnici a toto úterý na jejím pohřbu. Jirko, i já jsem se nad jejím tělem v rakvi ptal: Kde je teď?“

Jsem si jistý, že se tak ptáte všichni, všichni jste přece někoho blízkého ztratili, třeba i docela nedávno, a možná se těžko spokojíte s obecnou odpovědí typu „vždyť je v nebi“, byť jste poctivými křesťany. Jak říká moje maminka: „Odtamtud se přece nikdo nevrátil.“

Já se snažím věřit svatému Pavlovi. On přece zažil jen Ježíše vzkříšeného, měl to trochu jinak než ostatní apoštolové, kteří ho znali i zaživa. Neznal evangelium, za jeho života ještě žádné neexistovalo. Ježíš sám byl jeho evangeliem. „Jsme spaseni v naději,“ říká a těm, kterým to nestačí, dodává: „Naděje, kterou by bylo vidět, by už přece nebyla nadějí.“ Jeho naděje je opodstatněná, živá a pravdivá, neboť je založena na autentické zkušenosti se vzkříšeným Kristem.

A tak i já ji denně hledám. Nebojme se, i když si neumíme představit, kde jsou. JSOU, a jsou s námi. Je-li Bůh, je Bohem živých. Láska je silnější než smrt.