V listopadu mě častěji než jindy přepadají existenciální úvahy. Zjevně k tomu napomáhají blikající hřbitovy i padající listí. Nedávno se bujně zelenalo, pak zazářilo všemi barvami, ale jen o pár dní později se ocitlo na chodníku či v mokré trávě… Během pár dní všechna ta nádhera vyhasíná. A ještě kratší cyklus rozkvětu a uvadání má polní tráva, k níž Boží slovo přirovnává lidský život.
V psychologii se říká, že myšlenky na smrt bývají známkou deprese. Asi ne nutně. Víme, že svatý František mluvíval láskyplně o „sestřičce smrti“. Vždyť víra ve Vzkříšeného nám umožňuje hledět jakoby za oponu naší pozemské existence, dává nám za ní tušit záplavu nestvořeného světla a života v hojnosti. Přesto nás smrt zneklidňuje. Nikdo totiž neví, kdy přesně nastane, ani si ji nemůže vyzkoušet předem. Stále však platí, že smrt není zlá sama o sobě; zlý může být jen způsob, jak člověk naloží se životem.
„Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce,“ říká žalmista (Ž 90,12). Jak mám ale počítat své dny, když neznám ten poslední? Pro někoho je to ten dnešní, pro dalšího nastane za třicet let, pro jiného už za týden. Mohu spočítat jen ty, které už mám za zády, které se nikdy nevrátí.
Ale v tom je zřejmě ta pointa: Nemám tušení, kolik jich ještě bude, jen jedno je jisté: dnů mého pozemského žití je omezený počet, čas nezadržitelně plyne. Možná i s rostoucím věkem člověk víc a víc vnímá, jak je naše lidská existence křehká, jak je pomyslná přepážka mezi tímto životem a věčností tenká. A jsme zase u toho – takže nad námi od narození visí ten Damoklův meč, o němž nevíme, kdy přesně dopadne? Pokud jde o nepředvídatelnost té chvíle, je to snad obraz přiléhavý; ale pokud jde o pocit děsu a stresu, který v nás probouzí, nejde mi dohromady s křesťanskou nadějí. Vždyť pro nikoho z nás si nepřijde soudružka Zubatá s kosou, ale sám Pán a dárce života, ten Milosrdný, jak krásně znázorňují ikony Zesnutí Panny Marie. A slíbil nám, že bytová situace v nebi vůbec není špatná (srov. Jan 14,1-3).
