Nebyl jsem odmalička veden k víře, ale když sleduji své počínání, vlastně respektuji zásady křesťanského chování, aniž bych si to uvědomoval. Dodržuji je, protože to považuji za správné. Tím, že jsem Evropan, že tu žiji, tíhnu ke křesťanským hodnotám a tradicím,“ řekl Miroslav Žbirka v rozhovoru pro Katolický týdeník v roce 2004. Zpěvák, který rozdával radost a pohodu od 70. let až do současnosti, podlehl 10. listopadu ve svých 69 letech opakovanému zápalu plic.

Když se v roce 1982 stal teprve třetím mužským vítězem v historii ankety Zlatý slavík, byla jeho sólová dráha na počátku. Měl však už za sebou epizodu v Orchestru Gustáva Off ermanna a především úspěšnou dráhu zpěváka skupiny Modus – po boku Mariky Gombitové. Už na svém prvním samostatném albu Doktor sen (1980) představil hity V slepých uličkách a Balada o poľných vtákoch, o dva roky později k nim přidal Biely kvet a Atlantídu. A v dalších letech natáčel jednu úspěšnou píseň za druhou.

V době, kdy rozhlasový éter i televizní estrády okupovaly Kroky Františka Janečka, duo Kotvald & Hložek a další koně z normalizačních producentských stájí, působil Žbirkův civilní projev, nenucená melodika a vkusné texty jako zjevení. Přitom nešlo o nic jiného než o kvalitní střední proud. O zábavnou hudbu, jíž na západ od našich hranic vycházela spousta. Žbirka však v kontextu normalizačního popu představoval jeden z vrcholů a pod laťku dobrého vkusu prakticky nikdy neklesl.

Prvotní byla chuť napsat písničku

Z povědomí se syn anglické matky a slovenského otce nevytratil ani v 90. letech. Na televizních obrazovkách představoval zahraniční hity v rámci pořad Rhytmick, nahrával další alba a pro kluky a holky připravil dvě CD s jednoduchými písničkami v angličtině. Nové písně nepřestal točit ani po šedesátce, dokonce si před pár lety splnil svůj velký sen, když nahrával v londýnském studiu Abbey Road, kde vznikaly hity jeho milovaných Beatles.

Miroslav Žbirka, skladatel se smyslem pro zpěvné melodie a silné refrény, si hudbu psal sám. U textů zpočátku sázel na osvědčená jména slovenské popové scény (Peteraj, Štrasser, Urban), výjimečně sáhl i po vkusné poezii (Jesenná láska Miroslava Válka), ale později si začal čím dál častěji psát sám i slova. Ať už zpíval cizí verše šité mu na míru, nebo texty vlastní, vždy měl jako vypravěč daleko k vulgaritám, siláctví nebo pýše, s níž mívají mnohé velké hvězdy problém. Jeho písně o lásce nezaváněly kýčem, a přitom popisovaly většinou čistý vztah v různých jeho podobách: lásku mladých lidí (Múr našich lások), lásku „poučenou“ (Možno sa ti zdá) i promarněnou (Jesenná láska), stejně jako lásku otce k dceři (Denisa). O tom, jak on sám lásku vnímal, zpíval ve svém pozdním hitu Čistý svet (2018): „Ten, kto v lásku uveril / iným neškodí / neurobí s diablom deal / nemá dôvody.“

Sám po celý život věřil tomu, že i populární píseň může mít určitou hloubku. Ve zmíněném rozhovoru v roce 2004 řekl: „Písně jsem nezačal psát proto, abych je prodal nebo abych byl úspěšný. Ani mě tehdy nenapadlo, že bych z hudby mohl žít. Prvotní byla chuť napsat písničku, něco skrze ni sdělit. A tato idea by u autora nikdy neměla být zválcovaná dalšími faktory, které postupně přicházejí. Smlouvami, termíny, povinností vůči firmě být úspěšný a prodejný… Věřím na písničky, které v sobě mají hloubku, a stejně jsou hity.“

Miroslav Žbirka zpíval opakovaně na Koncertě lidí dobré vůle na Velehradě (2004, 2020). Do programu pasoval, protože jeho písně skutečně měly a stále mají všem dobrým lidem co říct. Jeho hudba dokázala spojovat generace i fanoušky různých žánrů. Byl to kvalitní pop, který skutečně nepostrádal hloubku.

Milan Tesař: Autor je hudební redaktor Radia Proglas