S Džemalem Gërbanim, jehož jméno připomíná kosovské kořeny jeho otce, jsme se potkali na vyhlášení Cen Charity ČR. Získal totiž ocenění za mimořádný přínos a příklad: už přes dvacet let pracuje mezi lidmi bez domova. Ke své práci se přitom dostal náhodou. „Původně jsem chtěl být učitelem, nakonec jsem ale studoval sociální práci. Když jsem hledal místo pro civilní službu a šel jsem kolem Charity, měl jsem silný pocit, že tam prostě mám vstoupit,“ vzpomíná Gërbani. A už zůstal.

Dnes vede Dům sv. Františka v Plzni. „Snažíme se našim klientům zdůstojnit život, poskytnout jim pocit nějakého zázemí, které by alespoň trochu mohli nazývat domovem,“ popisuje poslání své služby. Při práci s lidmi na ulici však nebývají vidět plody často náročné práce hned. „Rozhodně to není tak, že k nám přicházejí bezdomovci a odcházejí lidé, kteří už se na ulici nevrátí,“ vysvětluje.

„Někdy si však mezi svými klienty připadám lépe než s takzvaně normálními lidmi. Bývají takoví opravdovější. To neštěstí, jak je drtí, vede k tomu, že si na nic nehrají, nic nepředstírají. Jsou takoví, jací doopravdy jsou,“ říká.

Když vděk nepřichází

Jedním ze specifik práce s lidmi na ulici je, že pomoc mnohdy náležitě neocení. „Laici leckdy mají představu, že když někdo podává pomocnou ruku člověku v nouzi, ten ji s vděkem přijímá. Ale ono to tak většinou nebývá,“ líčí Gërbani. „Lidé v nouzi jsou dost často, už jen pro svou tíživou situaci, zranění. Mnohdy ze svého neštěstí obviňují všechen svět kolem sebe, takže nejsou připraveni nějak pozitivně reagovat. Jsou v tom svém neštěstí přece jen hluboce ponořeni. Když jim někdo chce pomáhat, musí počítat s tím, že se vděk či jen radost v očích objeví jen někdy,“ popisuje.

„Nejde k tomu přistupovat s tím, že najednou začnu dělat dobré skutky, že začnu někoho zachraňovat a napravovat, to je cesta k vyhoření. Tak to prostě je. Když se ale někomu povede vrátit se do normálního života trochu i díky nám, je to odměna pro něj i pro nás,“ dodává vyrovnaně. Podle Gërbaniho je takřka nevyhnutelné, že lidi v pomáhajících profesích postihne krize, kdy trochu přestávají vidět smysl své práce. „Já jsem to také zažil, ale byla to krátká období,“ vzpomíná.

Jak čelit nenávisti

Pomoc lidem na okraji se nemusí setkat s pochopením klientů, ale ani veřejnosti. „Někdy jsem se cítil umořený právě okolím. Někteří lidé vás sice ocení, ale leckdy se dočkáme i nadávek a vyhrožování a až animální nenávisti,“ pokračuje Džemal Gërbani. „To jsou právě ty momenty, kdy klesám v kolenou. Nikdy bych nevěřil, že může někoho tak rozčílit, že někomu pomáháme,“ přibližuje s tím, že jím vedený dům aktuálně čelí žalobě, že vytváří nevhodné prostředí pro život.

Jak takové těžké chvíle zvládat? Člověk, který pomáhá druhým, by neměl zapomínat ani na sebe. „Důležité je mít z čeho brát. Myslím, že v tomhle ohledu to má nevěřící člověk těžší, protože mně pomáhá modlitba. Povzbudí mě ale i dobré slovo, když vím, že v tom nejsem sám,“ uzavírá.