9. 11. 2021
|V dobách komunismu u nás dobročinnost příliš nekvetla. Existovaly brigády, při kterých lidé společně zvelebovali své obce, což však nebylo vždy úplně dobrovolné.
Také se propagovalo například dárcovství krve. Pořádání sbírek, ať už na chudé nebo na obecně prospěšné aktivity, však do tehdejší doby nepatřilo. O podobné věci se prý dostatečně postaral stát. Jakákoli spontánní, shora neorganizovaná aktivita byla režimu podezřelá.
Roku 1988 postihlo Arménii velké zemětřesení. Desetitisíce lidí zemřely, statisíce zůstaly bez přístřeší. Bylo jasné, že ani mocný Sovětský svaz nedokáže včas pomoci každému. V Praze se tehdy sešla skupina studentů a rozhodli se, že Arménům musíme pomoci i my Čechoslováci. Začali vybírat dary a organizovat převoz materiálu na Kavkaz. Nakonec tam dokázali dostat asi 50 tun humanitární pomoci. Šlo o další trhlinu v totalitním režimu a předzvěst sametové revoluce – a zároveň o známku, že opět míříme mezi civilizované národy, které se nestarají jen samy o sebe a o nejbližší okolí, ale dokážou otevřít srdce i pro strádající daleko za obzorem. Ani padesát let morálního úpadku pod různými diktaturami nezničilo duši národa úplně.
Zmínění studenti později založili organizaci Člověk v tísni a spolu s dalšími českými charitativními organizacemi ukazují, že schopnost pomáhat i za hranicemi nám zůstala. Schopnost pomáhat uvnitř Česka je ještě větší, jak nedávno připomněla dojemná štědrost vůči obětem letošního tornáda na jižní Moravě.
Dobročinnost je totiž normální. Je známkou civilizovanosti. A také duchovní zralosti: kladou na ni důraz všechna velká náboženství od křesťanství přes islám až po buddhismus. Liší se formy a důrazy dobročinnosti, ale všude platí, že k dobrému a naplněnému lidskému životu patří také ochota pomáhat těm, kteří to potřebují a kteří v dané chvíli mají méně štěstí. Záchytná síť v podobě státních dávek pro potřebné je důležitá, ale jejími oky vždy někdo nebo něco propadne. Tam je pak potřebná soukromá dobročinnost. Něčí dobré srdce, otevřená dlaň nebo podaná pomocná ruka.
JAN SPOUSTA, sociolog