Opakovaně se v církvi setkáváme s hlasy požadujícími změnu církevní nauky v oblasti sexuální etiky a manželství. I u nás se živě diskutuje nad situací v německé katolické církvi, kde např. letos v květnu protestovala část katolického duchovenstva proti oficiální nauce církve tím, že ve více než stovce kostelů po celé zemi žehnala homosexuálním párům. Kromě zavedení liturgických obřadů žehnání stejnopohlavním svazkům žádají někteří „progresivní“ katolíci souhlas s antikoncepcí či třeba pozitivní morální hodnocení masturbace. Tvrdí přitom, že církevní nauka se neustále vyvíjí, a chce-li církev držet krok s dobou, musí i v této oblasti přistoupit k hlubokým změnám.

Pavel Blažek působí jako historik středověké filozofi e ve Filosofi ckém ústavu Akademie věd v Praze a ve své badatelské práci se zaměřuje právě na dějiny manželství a rodiny. K jakým závěrům dochází v předkládané publikaci? Podle Blažka se katolická nauka o manželství skutečně v řadě ohledů v průběhu dějin výrazně změnila. Jak v oblasti formy uzavírání manželství, tak ve vývoji nauky prošlo katolické učení řadou změn. Laika tak možná překvapí informace, že třeba přítomnost svědků a kněze vyžaduje církev pro uznání platnosti manželství teprve od Tridentského koncilu, tedy od 16. století. „Podle měřítek současné církevní disciplíny by tak manželství prvních křesťanů, uzavřená zpravidla v rodinném kruhu a bez přítomnosti kněze, byla neplatná,“ uvádí Pavel Blažek.

Znamená to snad, že církev skutečně může svou nauku měnit libovolně, podle historické situace, v níž se právě nachází? Podle autora nikoliv. „Kdyby byla církev pouze lidskou institucí, obrovskou neziskovou organizací, spolkem či politickou stranou, mohla by svoji ‚filozofii‘ a svá pravidla čistě dle svého vlastního uvážení vytvářet a měnit. Jenže církev není lidskou institucí,“ upozorňuje Blažek a dodává: „Církev si své učení nevytváří sama, ale zvěstuje světu, co sama ve Zjevení přijala.“ Z toho pak vyplývá, že případné změny v nauce musí být vždy ve shodě s tím, co o dotyčné problematice vypovídá Písmo svaté a jak ho vykládá tzv. posvátná tradice. Jinak řečeno: má-li se jednat o autentický vývoj nauky, musí se tak dít v kontinuitě s jejím předchozím stavem a ve shodě se základními principy víry.

Na základě těchto kritérií pak Pavel Blažek odkrývá v církevním učení o manželství a sexualitě několik zásad, jež nelze opustit bez rozchodu se zdroji katolické nauky. Nezměnitelné jádro v učení církve tvoří podle něj těchto šest principů: manželství je dobré; je svazkem muže a ženy zaměřeným ke vzájemné pomoci, plození a výchově dětí; je exkluzivním místem sexuálního sebedarování; je nerozlučitelné; výlučně monogamní; jednou ze sedmi svátostí.

Studie Jedno tělo vychází při příležitosti letošního Roku rodiny, který v březnu vyhlásil papež František. V situaci, kdy se i část tuzemských katolíků oddává snění o „velké církevní sexuální revoluci“, je Blažkova knížka neocenitelným pomocníkem při návratu do reality.

Pavel Blažek: Jedno tělo (KNA 2021)

Autor je mluvčím Arcibiskupství pražského