Někdy od lidí slýchám: „Ale některá manželství jsou opravdu mrtvá.“ Ano, některá možná ano, ale nechtějte po mně, abych rozhodoval, která to jsou. V minulých letech jsem se setkal s nespočtem párů, jejichž manželství vypadalo, že je mrtvé. Ale rozhodly se o udržení rodiny bojovat a některé během tohoto procesu objevily vzájemnou lásku, o níž si myslely, že je navždy pryč. U některých z nich šlo o to, že se jeden partner roky pokoušel toho druhého předělat. A pak se oba jednoho dne rozhodli zkusit změnit něco u sebe. Někteří, co hned všechno kritizují, začali více chválit. Ti, kdo byli uzavřenější, pokud jde o sdílení emocí, se rozhodli více otevřít. Kdo byli zvyklí mít vždycky navrch, se rozhodli přiznat i svou slabost a to, že partnera potřebují. A ke svému nemalému překvapení objevili, že jelikož změna je dynamická, téměř vždy změna na jejich straně vyvolala i změnu v chování druhého partnera.
(Z knihy Roba Parsonse Jak žít a přežít manželství, Karmelitánské nakl. 2021)
Ty máš vždycky pravdu. To je věta, která každý dialog uzavře; je to poznámka, která nepřipouští odvolání. Uvědomí si ten, kdo sekne větou „Ty musíš mít vždycky pravdu“, co ho dovádí k tomu, aby se takhle vyjádřil? Proč se vyjadřuje takhle příkře? Nevede ho přání „shodit“ to, co prohlašuje druhý? Poslouží to k zastavení diskuse? Je to jednoduše proto, že nás trápí pocit, že nejsme bráni v úvahu, že nás ten druhý podceňuje; jsme přesvědčeni, že můžeme říkat cokoliv, ale nikdy se na nás nedbá, že se nám odpírá právo myslet tak, jak myslíme, a cítit tak, jak cítíme? Stejně tak je uváděn v pochybnost ten, komu je ona výtka adresovaná… V první řadě je zbytečné a neúčinné jen hledat, kdo má a nemá pravdu. Důležité je lépe pochopit, jak to ve vztahu chodí. Například: „Všimla sis, že mi vadí, co říkáš, jakmile nasadíš ten tón, co se mi nelíbí?“ Důležitým požadavkem komunikace je určité „odstředění“ (opustíme na okamžik své ego), abychom se pokusili vžít se do problému toho druhého. Je každopádně zdravé vyjít z předpokladu, že druhý (jemuž to přece myslí) pohlížel na věci z jiné stránky, která nám unikla a již bychom měli poznat.
(Z knihy Denise Soneta Miláčku, netrap mě…, Karmelitánské nakl. 2010)
Jednou za mnou přišli manželé s prosbou, abych opětovně požehnal jejich manželství. Nevěřil jsem vlastním očím: jen několik dní předtím mě totiž žádali o informace o procesu manželské odluky. Co se tedy přihodilo? Když mě viděli v rozpacích, vysvětlili mi změnu, která se v jejich myslích a srdcích odehrála. Manžel nebyl nadšen myšlenkou, že by se měli odloučit. Zdráhal se. Ale zranění, která si manželé navzájem způsobili, se mu zdála příliš hluboká na to, aby se dala uzdravit. V nitru vedl těžký boj, ale pak dostal nápad. Napsal dopis a dal ho manželce do kabelky. Stálo v něm: „Jsi výjimečná! Důvěřuji ti a jsem na tebe velmi hrdý. Mohu se ti svěřit a spolehnout se na tebe. Jsem velmi rád, že tě znám a že jsi mojí manželkou. Děkuji ti, že mi odpouštíš.“ To stačilo, aby spolu začali žít nový život. Manžel jen dal svojí ženě najevo, že jí důvěřuje.
(Z knihy Eliase Velly Výstup na horu manželství, Karmelitánské nakl. 2014)
