Co začali lidé zasažení nedávným tornádem na Moravě opravovat hned poté, co si zajistili provizorní střechu nad hlavou? Náhrobky. Místní jsou zvyklí chodit na hřbitov nejen k uctění památky dříve narozených, ale jde i o oblíbené místo k setkávání. Parková úprava, lavičky vybízející k zastavení, nástěnky s aktuálními informacemi, každý je zde vítaný.

O jiném příběhu vypovídaly zase omšelé náhrobky ze zaniklého hřbitova v Sudetech, které byly v létě schválně umístěny do prostředí frekventované ulice v Ústí nad Labem. Nad čím se asi měli zamyslet místní a kolemjdoucí, kterým tato expozice místního muzea zahradila cestu?

„Oni už to nepotřebují, ale my ano: musíme se něčeho chytit, zakotvit památku na ně tady a teď, aby se nezapomnělo,“ vysvětluje akademický sochař Otmar Oliva, který ve své dílně vyhotovil mnoho desek k poctě horolezců, kteří nedoputovali do svého cíle. Našli bychom je také na zvonici před turistickou chatou Švýcárna na hřebeni Jeseníků, v místě, které bylo biskupem Josefem Hrdličkou vysvěceno jako hrob. Uctění historie a především jejích uchovávání v naší paměti je možné také na pražských hřbitovech. Naučná stezka spisovatelů, dramatiků či politických osobností je oblíbenou turistickou atrakcí. Jiná trasa, třeba od vyšehradského hrobu Karla Čapka k ďáblickému pravděpodobnému hromadnému hrobu, kde leží i těla statečných parašutistů, vypovídá o hlubokém příběhu odvahy, naděje a víry.

Hřbitovy jsou otevřené knihy, ve kterých můžeme číst každý den. Nejen v dušičkový čas.