Když po válce byli z Československa vyhnáni někdejší spoluobčané německé národnosti, nechávali ve svých domovech mnohé. Zůstaly po nich prázdné chalupy, majetek, kostely – které i po letech vypadají jinak než ty české – ale také hřbitovy, kde pochovávali své blízké.

Není překvapením, že instituce znovuobnovené republiky ani pozdějšího komunistického režimu neměly o pozůstatky německého vlivu zájem a vyhnaní Němci se o rodinné hroby mnohdy starat nemohli. Hřbitovy tak chátraly a dodnes se mnohé nedochovaly. Z některých zbyly fragmenty, jiné po demolici připomínají jen značky v turistických mapách. Téma opuštěných hřbitovů bývalých německých obyvatel se však v posledních letech v rámci snah vyrovnání se s vlastní minulostí dostalo do centra pozornosti místních obyvatel, historiků i širší veřejnosti.

Například instalace nazvaná „Hřbitov na ulici“ dostala náhrobky ze zničeného hřbitova v nedalekých Zubrnicích do centra Ústí nad Labem. Staré německé náhrobky Muzeum města Ústí nad Labem přes noc nainstalovalo na palety přímo na Brněnskou ulici u vchodu do instituce. Postaveny byly bez větších úprav, aby necitlivé zacházení, vliv povětrnostních podmínek i zub času na nich byly dobře vidět.

„Na hřbitovech v pohraničí, kde neproběhla plošná likvidace jako v Zubrnicích, zakonzervoval odsun německého obyvatelstva i sto let staré náhrobky. Místní hřbitovy mají díky tomu specifickou atmosféru starých časů. Co ale s opuštěnými německými hroby do budoucna? Máme je chránit? Mnohé si to rozhodně zaslouží,“ zamýšlí se kurátor výstavy Martin Krsek z Muzea města Ústí nad Labem s tím, že právě na tyto otázky měla upozornit výstava, která se konala v srpnu letošního roku.

Autoři přiznávají, že ohlasy byly různé. „Jsou vlastně tři skupiny kritiků. První jsou uražení řidiči, kterým se na měsíc uzavřela Brněnská ulice. Druhá nás kritizuje za nedostatečnou pietu a ta poslední nás hanobí za to, že velebíme Němce a nacisty,“ přibližuje druhý kurátor Karel Konopka z Muzea přírody Zubrnice.

Většinou byly reakce ale příznivé. „Nejdůležitější pro mne byl pochvalný dopis od Ústečanky Eriky Lischkeové, jejíž babička byla v Zubrnicích pohřbena v roce 1945. Ocenila nápad jako nezvyklý a odvážný. Myslím, že pokud bychom opravdu překročili hranice piety, byla by ona první, kdo nás mohl ‚sejmout‘,“ dodává Krsek s tím, že pokud by výstavu zavřeli do muzea, návštěvníků by bylo mnohem méně.

Ležely na rumišti

Podobné výstavy by nebylo obtížné připravit na řadě dalších míst v českém pohraničí. „Příběh zubrnického hřbitova není v tomto regionu nijak výjimečný,“ přiznává Karel Konopka. „Jeho poválečný osud souvisí s vysídlením posledních obyvatel v roce 1946. Hřbitov postupně chátral a k jeho definitivní zkáze přispěl i vzrůstající vandalismus. Proto byl v roce 1968 obcí za 140 tisíc korun spolu s dalšími drobnými stavbami pomocí těžké techniky zlikvidován. Lidské ostatky však zůstaly na původním místě, kde následně proběhly terénní úpravy,“ popisuje nepietní jednání tehdejších úřadů Konopka.

Jedinými památkami po pohřbených předcích tak zůstaly právě náhrobky, které byly ještě před zkázou hřbitova označeny. Řada z nich pak sice skončila v základech jako stavební materiál neznámo kde, další postupně zarůstaly pohozené v troskách mlýna u Lučního potoka, ale některé objevil zakladatel zdejšího Muzea v přírodě František Ledvinka a vystavil u zubrnického kostela sv. Máří Magdaleny. V letošním roce začalo Muzeum v přírodě ve spolupráci se spolkem Omnium zachraňovat i další, které dosud na rumišti v troskách mlýna zůstaly, a našlo pro ně důstojnější místo. Nově budou součástí stálé venkovní expozice.