Nedělí 17. října jsme vstoupili do první, diecézní fáze synodálního procesu. Co to pro každého z nás znamená?

Vzpomenete si na úryvek ze 16. kapitoly evangelia podle Matouše? Ježíš se tam ptá učedníků, za koho lidé pokládají Syna člověka. Poslechne si odpovědi a potom naváže: „A za koho mě pokládáte vy?“ Se synodou o synodalitě je to úplně stejné – zajímá nás, co lidé odpovídají na tuto otázku, kterou Ježíš klade: Za koho mě a mou církev pokládáš? A řekni, co si vážně myslíš! Úkolem diecézní fáze je tuto otázku donést k lidem a s velikým zájmem jim naslouchat. Nemáme teď nic vysvětlovat, poučovat, bránit církev nebo říkat, jak jsme skvělí. A i když budou lidé třeba nadávat, smysl je vyslechnout je a nadávky skousnout, ale zapsat si, co říkají. Odpovědi interpretovat a uvažovat nad nimi budeme ve druhé, kontinentální fázi a nakonec bude biskupská synoda v roce 2023 na základě této všeobecné konzultace Božího lidu hledat perspektivy do budoucna.

Jak je tato první fáze připravená organizačně? V jakém rozmezí má proběhnout?

Využíváme stávající strukturu vikariátů, děkanátů, farností, farních rad – která je vlastně už sama o sobě synodální. Česká biskupská konference mě pověřila jako národního koordinátora a pomáhá mi pětičlenný tým. Komunikujeme s koordinátory na diecézní úrovni – každá z našich osmi diecézí i řeckokatolický exarchát si určila jednoho nebo dva a ti nyní společně s týmy, které si vzali k ruce, do konce října shromáždí jména a kontakty koordinátorů ve farnostech. S těmi se pak spojíme prostřednictvím videokonference a probereme, co dál.

A co tedy dál?

Dál přijde hlavní díl práce, která by se měla odehrávat především ve farnostech. Nevíme samozřejmě a bude překvapením, kolik z nich se zapojí – je to pozvání, nikoli povinnost. Předpokládá se, že se v nich vytvoří skupiny, které budou společně probírat některé ze stanovených deseti tematických okruhů. Základní okruhy a metodiku lidé najdou ve vademecu i v jeho zhuštěné verzi, které jsou k dispozici na stránkách Církev.cz. Nejde ale o to, aby skupina ty otázky nějak teoreticky rozebírala nebo o nich hlasovala jako v parlamentu. Moje představa, kterou se snažím nabízet, je, že každý ze členů takové skupiny vyrazí do terénu, mezi svoje přátele, sousedy, do školy nebo třeba před obchod – a prostě se bude ptát. Kromě názorů tak synodální proces přinese řadu spontánně navázaných vztahů. Odpovědi poté zanese do své skupiny a s ostatními je sepíše. Nic nebudou hodnotit ani komentovat – teď chceme vědět, co si lidé opravdu myslí. Tato skupina zkrátka připraví jen soupis, zamašličkuje a pošle diecéznímu koordinátorovi.

Kolik je na to času?

Zlověstně málo. Do konce ledna. Předpokládám, že farní skupiny se sejdou nanejvýš dvakrát, třikrát. Z diecézí pak mají jít zpracované odpovědi na národní úroveň v březnu a na 24. dubna plánujeme celonárodní presynodální setkání, kde představíme syntézu veškeré této práce. Do konce dubna ji potom musíme odevzdat do Vatikánu na generální sekretariát biskupské synody, tedy k rukám kardinála Maria Grecha. A tím bude první fáze synody uzavřená. Přijde mi ale, že ten kratičký čas je vymezený až schválně: abychom moc nemudrovali a dokázali předat první, spontánní reakce, protože ty jsou tím, co se po nás chce.

Sám připouštíte, že se možná všechny farnosti nezapojí. Neskončíme u toho, že hrstka těch nejaktivnějších „splní domácí úkol z Vatikánu“ a zase všechno poběží ve starých kolejích?

To, co teď děláme, je mapování terénu, pořizujeme základní fotografii současného stavu. Čili i ten, kdo se nepřidá, koho to nezajímá nebo kdo proces bojkotuje, je jeho součástí. Teď zkrátka jen potřebujeme zjistit, jak na tom doopravdy jsme, abychom si nelhali do kapsy. Někde možná nevznikne žádný kroužek. Někde se jich třeba vytvoří víc, protože lidé nebudou chtít pracovat v jedné skupině s tím a tím... A to všechno bude vypovídat, jak si stojíme, jak nám to spolu jde. Synodalita, jak už bylo mnohokrát řečeno, není nějaký nástroj. Je to způsob soužití lidí v církvi, kdy spolu dokážeme mluvit, poslouchat se navzájem, nacházet k sobě vztah. Kdy necháváme mezi nás vstupovat Ducha Svatého, jeho dary – charismata, a působit ho mezi námi. V celém tomto současném procesu jde o to, abychom se rozhýbali, začali spolu mluvit a pozvali Ducha Svatého, aby nás to učil dělat lépe a lépe. Protože hlavním protagonistou synodálního procesu je on, ne my.

Až tedy zabalíme stránky s odpověďmi a pošleme je dál...

...tak to nebude znamenat, že spolu s tím zabalíme i všechno ostatní. Chovám naději – a naděje je někdy silnější než jistota – že se díky této první fázi podaří vydat se na cestu. Na cestu synodality, obnovovaného soužití Božího lidu. Protože ta není nějakou jednou z charakteristik církve, ale patří k její podstatě.

Jak se přihodilo, že jsme tuto podstatu ztratili, že jsme „zatuhli“ a potřebujeme se rozhýbat?

Církev je také instituce a jako v každé lidské skupině – tím spíš v tak velké, jako je Boží lid – v ní během času některé postupy, vazby a struktury reznou, zatuhají a přestávají sloužit dobrému. To tak bylo, je a bude vždy a ve všech lidských organizacích a je třeba se od toho průběžně očišťovat. V církvi jsme si za poslední staletí zvykli zlepšovat hlavně vnější stránky, doktrínu, podobu svátostí atd., jednali jsme a rozhodovali a přitom jsme předpokládali, že je stále automaticky přítomná i vnitřní podstata církve – tedy víra. Jenže ona tam ne vždy byla. A synodální cesta se snaží, aby lidé opět přistupovali k církvi s vírou. Nechce v prvních fázích měnit samotnou instituci. Přeje si znovu najít a oživit žároviště života Božího lidu, odkud by bylo možné tuto instituci očistit od strusky a nánosů. Dokud se mezi lidmi neprobudí skutečný život z víry, je marné cokoli opravovat či přenastavovat zvnějšku.

Takže synoda je především formační záležitost?

Přesně tak. Základem synodální cesty je osobní konverze. Kdo neprojde konverzí, tomu nebude stačit dech. Proto je nutné – a mluvil o tom i papež František při uvedení synody – přistoupit k celé věci z hloubky a z ticha. Sestoupit do vlastního nitra, na úroveň víry a dotknout se toho, jak vlastní nitro utváříme, jak utváříme svoje postoje. Naslouchat Bohu, třeba v tiché adoraci. A pak teprve naslouchat druhým a také sám mluvit.

To je ale náročná cesta. Najde se dost lidí ochotných se po ní vydat?

Proto říkám, že to bez Ducha Svatého nepůjde. Lidskými silami to nezařídíme. My můžeme vytvořit podmínky, nastavit systém, vytvořit příležitost – a je to důležité. Ale bez Ducha Svatého se nepohneme ani o milimetr. Takže na nás je připravovat mu půdu. A neustat v tom.

Kam podle vás tato pouť nakonec povede?

To nevím, ale těším se na to. V přípravném dokumentu se připomíná příběh ze Skutků apoštolů o Petrově návštěvě u Kornélia, pohana, který mluvil s Božím andělem. Petr má strach k setníkovi přijít, ale nakonec zapře své dosavadní představy o tom, co je správné, a s Kornéliem hovoří, a dokonce s ním i jí. Z této události se stane zlomový bod obracení se k pohanům. Od chvíle, kdy jsem se sám vydal synodální cestou, mi řada míst v Písmu, a Skutky apoštolů zvlášť, svítí úplně nově, protože v tomto spletitém příběhu se vypráví o soužití – synodalitě prvotní církve. Apoštolové jsou stále překvapovaní a nucení vycházet ze svých představ a dělat věci nově. Ježíš posílá svého Ducha a chce pohnout naší situací, rozlomit naše obruče, skrze Ducha nás a svoji církev stále obnovovat. Proto je, opakuji, úloha Ducha – jako „toho, kdo činí všechno nové“ – nezastupitelná.

Co mám jako řadová věřící udělat, když se chci na synodálním procesu podílet?

Najděte si kontakt a spojte se. Kdekoli, jakkoli. Na internetu (potřebné informace průběžně zveřejňují na webu Církev.cz), ve farnosti, a pokud se u vás nic neděje, zapojte se ve farnosti sousední. Ozvěte se diecéznímu koordinátorovi nebo i mně. Nečekejte ale, že se stanete součástí nějakého elitního týmu, skupiny vyvolených, „která už je v té synodalitě“. Budete vyzvána, abyste si vyhrnula rukávy a začala se kolem sebe ptát. Abyste se dala do díla.

Kde najdu informace a kontakty?

Na národní úrovni je za průběh synody odpovědný P. Prokop Brož s týmem, který tvoří P. Roman Czudek, P. Josef Mikulášek, Hana Pohořalá, P. Stanislav Přibyl CSsR a Robert Svatoň, počet vbrzku rozšíří některá z řeholních sester.

Na úrovni diecézí se lze obracet na generálního vikáře Mons. Martina Davídka a P. Radka Vašinka (litoměřická), Janu Černíkovou a Jindřicha Fencla (plzeňská), P. Jana Czudka (ostravsko-opavská), pomocného biskupa Pavla Konzbula (brněnská), P. Michala Němečka (pražská), P. Iva Prokopa a P. Stanislava Brožku (českobudějovická), P. Josefa Mikuláška (olomoucká), P. Prokopa Brože (královéhradecká) anebo P. Kornela Baláže (řeckokatolický exarchát).

Potřebné dokumenty a metodiku předají do farností právě diecézní týmy. Jsou však dostupné také na webu Církev.cz a na diecézních webech.

Na adrese synoda.cz, případně synod.cz, pak funguje rozcestník všech pořadů a textů, které vycházejí v křesťanských médiích. Vznikl z iniciativy Radia Proglas, které se zatím stará o jeho provoz, zve však k zapojení i ostatní kolegy či pracovníky diecézí. „Každý den projdeme weby médií spolupracujících v iniciativě ‚Spolu‘ – tedy i KT, TV Noe a dalších – a přidáme odkaz na jejich materiály související se synodou. Jediné kliknutí pak zavede na jejich web a na příslušný text či pořad,“ shrnul tento příspěvek k synodálnímu procesu církve ředitel Proglasu Mons. Martin Holík.

Modlitba za průběh synody

Zde jsme, před tebou, Duchu Svatý, shromážděni ve tvém jménu. Provázej nás ty sám, vstup do našich srdcí a vytvoř si v nich domov. Ukaž nám cestu, kterou se máme vydat, uč nás, jak na ní vytrvat. Jsme zde s přetěžkým břemenem svých slabostí a hříchů. Nedopusť, abychom propadli zmatku, nedopusť, aby nás nevědomost svedla na scestí. Nedopusť, aby předpojatost ovlivnila naše činy. Dej, ať v tobě nalezneme naši jednotu, abychom věčnému životu kráčeli vstříc společně, abychom nesešli z cesty pravdy a neodchýlili se od toho, co je správné. To vše žádáme od tebe, jenž jsi při díle na každém místě a v každém čase, a ve společenství s Otcem i Synem na věky věků. Amen.