„To, co po nás Pán žádá, je svým způsobem obsaženo ve slově ‚synoda‘ (z řeckého ‚společná cesta‘ – pozn. red.). Kráčet společně – laici, pastýři, římský biskup,“ prohlásil papež František k účastníkům biskupské synody už v říjnu 2015 a připojil: „Od samého počátku své služby římského biskupa jsem zamýšlel více docenit synodu, která představuje jedno z nejcennějších dědictví posledního koncilního shromáždění.“ V březnu 2020 pak František ohlásil jako téma příští biskupské synody právě synodalitu. A o letošním druhém říjnovém víkendu slavnostně zahájil celocírkevní vykročení na synodální cestu.

Proč právě nyní? Jak odpovídá Vademecum – příručka, kterou připravil generální sekretariát biskupské synody a která je v češtině dostupná na webu Církev.cz – „nacházíme se v klíčovém okamžiku života církve a světa“, v momentě globální pandemie, masové migrace, změny klimatu, sílící nerovnosti a také uprostřed skandálů zneužívání. A církev hledá cestu, jak v těchto okolnostech naplňovat své poslání – „svědčit o Boží lásce uprostřed celé lidské rodiny“.

Protože se Boží lid jako celek nemůže ve věcech víry mýlit, jak učí Druhý vatikánský koncil, zve nyní církev všechny pokřtěné – laiky a laičky, kněze, řeholníky a řeholnice i biskupy právě k oné „spoluúčasti“ – tedy k tomu, aby se do synodálního procesu zapojili a přispěli svým pohledem a zkušeností. Z jejich postřehů a podnětů vzejdou podklady pro jednání biskupské synody.

Společně naslouchat a rozlišovat

Každá národní církev vybrala svého koordinátora, který se o průběh diecézní fáze stará. V České republice jím je P. Prokop Brož, někdejší děkan pražské Katolické teologické fakulty. K ruce mu jsou generální sekretář ČBK P. Stanislav Přibyl CSsR, rektor Nepomucena P. Roman Czudek, teologové P. Josef Mikulášek a Robert Svatoň a pracovnice Arcibiskupství pražského Hana Pohořalá. Tento tým nyní připravuje materiály pro vybrané koordinátory z jednotlivých diecézí (viz box na protější straně). Ti pak budou mít na starost farní skupinky – co nejpestřejší co do věku, životních zkušeností nebo vzdělání –, ve kterých proběhne samotné tázání a rozvažování podle připravených podkladů.

Z této fáze pak vzejdou ze všech světových diecézí shrnutí, která poslouží za základ pro první Instrumentum laboris. S ním budou následně pracovat rady biskupských konferencí Evropy (CCEE), Latinské a Severní Ameriky, Afriky, Asie, Oceánie a Blízkého východu. A jejich sedm finálních dokumentů dá vzniknout druhému pracovnímu dokumentu pro závěrečné setkání biskupské synody.

„Celý synodální proces bude především obdobím rozlišování a naslouchání Duchu Svatému, na který naváže uvádění podnětů do praxe. Ta vnese do života církve nové oživení struktur a příležitostí k naslouchání všem, k rozlišování, k dialogu a oživení stylu rozhodování – a to jak na úrovni místních společenství, tak na úrovni celé církve,“ vysvětluje přípravný dokument. Svatý otec při zahajovací liturgii upřesnil: „Jde o to obrátit se k tváři a slovu druhého, setkat se tváří v tvář, nechat se zasáhnout otázkami sester a bratří, vzájemně si pomáhat, aby nás obohatila rozmanitost charismat, povolání a služeb.“ A vyzval: „Jsme ochotni vydat se na dobrodružnou cestu?“

Na cestu v síle Beránka

Minulý týden proběhla na pražské Katolické teologické fakultě „Konference o synodalitě“, kde chápání synodality jako společné cesty pod Božím vedením přiblížil příměrem k příběhu o Exodu P. Josef Prokeš. Upozornil na podobnosti tohoto starozákonního vyprávění a pouti, na kterou se nyní církev vydává. Z Egypta vycházejí všichni a za posilu jim slouží beránek – eucharistie. „Hod beránka tu není elitní večeří pro vítěze, ale posila na cestu: jdeme ve jménu Páně a v síle eucharistie,“ vystihl P. Prokeš. Podobně cesta Izraelitů vedla pouští a byla spojená s řadou potíží a pochybností. „To ukazuje, že utrpení nutně není špatné, ale k některým fázím, k této etapě církve, patří,“ poznamenal kněz. A jako Izraelity ohrožovalo reptání a stesk po plných hrncích v Egyptě, nás mohou na naší cestě zviklat lži, fake news, nostalgie anebo pocit, že není třeba nic měnit, protože „takto se to dělalo vždycky“.

Mons. Aleš Opatrný pak coby pamětník připomněl dřívější synodální pokus české církve – plenární sněm z let 1997–2005, obvykle hodnocený jako neúspěšný. Tentokrát to podle něj může dopadnout lépe už vzhledem k lepší přípravě celého projektu, přísunu informací, jednoznačnému zadání i k „nepřízni světa“, která církev v řadě ohledů k hledání odpovědí přitlačí. „Výhodou je i to, že nemáme dojít ke konečnému výstupu, ale je to proces, který bude pokračovat,“ dodal teolog.

A podstatu tohoto procesu popsal P. Michal Kaplánek SDB. Podle něj je tato synoda vytvořením příležitosti, abychom se stali „církví naslouchající“ a změnili kulturu jednání v církvi, „aby se z naslouchání stala každodenní záležitost“. Vademecum formuluje, že cílem je „dát vzklíčit snům, probudit proroctví a vize, přinést nové naděje, rozhojnit důvěru, navázat vztahy a učit se jedni od druhých“. Ať je tato dvoustrana pozváním na tuto cestu vykročit.