Pro lidi byli vždy vzrušující znalci věcí budoucích, a vše, co bylo obtížně poznatelné, nepoznané nebo tajné a ne všem přístupné. A protože jsme jako lidé obdaření různými schopnostmi a dovednostmi, začali se těšit zvláštní pozornosti ti, kteří dokázali něco, co ostatní nemohli. Někdy to byli jen obzvlášť v něčem talentovaní lidé, jindy skutečně kouzelníci.

Náboženství židovského národa, jak je poznáváme ze Starého zákona, se čím dál jasněji vymezovalo proti všemu, co zavánělo magií a kouzelnictvím. Bylo to chápáno jako něco, co odvádí od víry v Hospodina nebo co ji nahrazuje. Nový zákon na tom nic nezměnil. Naopak, ještě jasněji zdůraznil s ničím nesrovnatelnou moc vykoupení, která je schopna překonat všechnu hříšnost člověka.

Někdy jde jen o lidskou hloupost, jindy o nebezpečné věci

Je ovšem pozoruhodné, že kouzelnictví, magie, čarování – ať už předstírané, nebo skutečné – se v lidské pospolitosti udržovalo, a to i tam, kde se zdá, že zcela převládlo křesťanství, jako například v Evropě. A ještě pozoruhodnější je, že horoskopy, hádání z karet, odpovědi jasnovidců, zdánlivě duchovní úkony všeho druhu jsou dnes populární a rozšířené prakticky v celé křesťanské Evropě, naši zemi nevyjímaje, která je jinak tak hrdá na svou vědu a vědecké poznatky. A tak jako v minulých staletích jsou zde i dnes křesťané, kteří zaťukají na dřevo, „aby se to nepokazilo“, navštíví kartářku a zařídí se podle ní, dávají bezmeznou důvěru osobám – léčitelům, kteří potom čím dál víc ovládají jejich životy. Někdy jde jen o prostou lidskou hloupost, která důvěřivce připravuje o peníze, jindy o věci duchovně skutečně závažné a nebezpečné.

A na dovršení všeho známe křesťany, kteří se tomuto všemu jen smějí a považují všechno čarování za neškodnou hloupost. A na druhé straně jiné, kteří vidí ďábla za každým rohem a kdekoho tím straší. Nejvíc je ale asi těch, kteří o ničem nepřemýšlejí a účast v májových průvodech nahradili dováděním o filipojakubské noci nebo něčím podobným, jistě nepolitickým.

Co na to říká Bible

Mnoho lidí i dnes zná aspoň jakž takž Desatero a tam o čarování nic neslyší. Desatero, jak se ho naučili v dětství, je ovšem zkrácený biblický text. A kdo nezná historii Izraele a nenajde si plné znění Desatera v Bibli, těžko pochopí smysl některých přikázání, zejména toho prvního. V Druhé knize Mojžíšově ve 20. kapitole čteme celý text začátku Desatera, který zní: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.“ (Ex 20,2-3) Ne tedy pouhé „V jednoho Boha věřiti budeš“, ale představení se či připomenutí zásadní Hospodinovy role: On byl a je ten, kdo vyvedl svůj národ z naprosté přesily Egypta do svobody. A tomuto Bohu mají zůstat věrní, jinak opět padnou do nějakého otroctví.

V Novém zákoně potom příchod Božího království v Ježíši Kristu a jeho vykoupení ukazují na ještě větší osvobození člověka a ještě větší jedinečnost Boží. A všechno čarování, amulety, předvídání budoucnosti, využívání zaručeně mimořádných schopností toho či onoho člověka je pro toho, kdo uvěřil v Boha Hospodina Starého zákona a ve vtěleného Syna Božího Ježíše, v podstatě proviněním proti onomu prvnímu přikázání Desatera. Následkem je potom cesta do nějakého otroctví. Ne vždy hned do otroctví ďáblova (ač mnohdy také), ale do otroctví závislosti na nějakém člověku, předmětu nebo vlastních představách. Proto je velkou pošetilostí, když křesťan dá více důvěry někomu či něčemu jinému než Bohu, který ho ve křtu přijal za vlastního. Nebo když dá přednost „zboží“, které se nabízí na ezoterických, pověrečných a temných tržištích tohoto světa, před prostředky spásy, které jsou v církvi přítomny a k dispozici.

Nakonec uvažme, že jedním z největších nebezpečí pro člověka je strach. Strach z budoucnosti, kterou si chce nějakými divnými prostředky pojistit, strach z toho, že nezvládne přítomnost, a proto si „vypomůže“ nějakou oporou, která není od Boha, ač se tak třeba i tváří. A konečně i strach, že jsme na každém kroku ohrožováni zlem tak, že se křesťan nakonec věnuje boji se zlem a ochraně proti němu více než samotnému živému Bohu.

Autor je pastorální teolog. Převzato se svolením z webu víra.cz.