Začněme u toho, co je to vlastně pověra.

V psychologii nemáme přesné definice, ale můžeme ji definovat buď z pohledu toho, kdo jí věří, nebo z hlediska psychologického. V prvním případě je to nějaké chování, případně vnitřní mentální manipulace, kterou chci ovlivnit budoucnost. Z psychologického pohledu hraje primární roli redukce úzkosti. Na samotné snaze vnitřním postojem či chováním ovlivnit budoucnost k lepšímu není ale nic špatného. Pověra začíná až tam, kde se mé chování stává rigidním či extrémním a je odtržené od reality. Pokud tedy přemýšlím nad tím, jak být užitečným člověkem, určitě to není pověra. Ale pokud neustále vykonávám nějakou obsesi ve strachu, že když ji opomenu, tak v mém životě nastane něco špatného, pak už jde o pověru. Hranici, kde končí rozumné chování ve snaze ovlivnit budoucnost a začíná pověra, je možné určit podle toho, jak nám reálně pomáhá v životě. Když nám pomáhá žít kvalitnější život, pak asi nejde o pověru. Ta je totiž definovaná jako něco, co nemá vliv na reálný život.

Ale v momentě, kdy mě pověra zbavuje úzkosti, tak má pozitivní vliv na můj život, i když je to jen pověra.

Zde je opět důležitá přiměřenost. Není nic špatného na tom zbavovat se úzkosti, ale není to primární cíl našeho života. Úzkost je spojená se spoustou našich aktivit – kdybychom se nebáli, necítili nepohodu, nebyli bychom motivováni pro mnoho důležitých a užitečných věcí. Takže nejen pověry, ale i různé rituály či zvyky, která nás zbavují strachu či snižují naši obavu z budoucnosti, mohou být užitečné. Ale zase jen do určité míry, kdy nebrání našemu životnímu růstu, ve kterém musíme být velmi často otevření změně, nejistotě, nevědět, co přijde, protože jinak nedokážeme vést kvalitní život.

Kde je tedy ta hranice, kdy nám pověra už škodí, kdy už nejde o čtyřlístek pro štěstí?

To je hodně individuální, protože každý jsme na nějaké cestě, na které se vyvíjíme. A to, co nám v určitém věku už škodí, bylo na začátku možná velice dobré a adaptabilní chování, protože bychom víc nezvládli. Musíme vždycky přihlížet ke kontextu, kolik člověk snese, jak je spirituálně rozvinutý, jak chápe víru, jak je schopný jinak pracovat s úzkostmi. Pokud nemá rozvinuté psychologické či jiné způsoby, jak snižovat úzkost ze světa, což je právě třeba zralá víra, pak je dobře, že má aspoň něco.

Nejčastějším důvodem, proč věříme na pověry, je tedy snaha snížit nejistotu z budoucnosti.

Ano, chceme kontrolovat, ať se něco nestane. Zároveň máme spoustu pověrečných chování, mentálních manipulací (musíme něco vykonat, aby se cosi stalo). Tady už vidíme těsný vztah k některým praktikám víry. Pověra není jen kratochvilné téma, jen nějaké zaklepání na dřevo. Když tomu někdo hluboce propadne, má to obrovské dopady na jeho schopnost vůbec žít. Třeba náboženský život u skrupulantů, když se jejich skrupulozita rozvine, je na úrovni těžké neurózy. Takový člověk zažívá veliké úzkosti, že když nevykoná určitý rituál, že tím skutečně něco způsobí či nezpůsobí.

Skrupulózní svědomí je vlastně pověrečné, kdy člověk něco vykonává z úzkosti, aby to bylo před Bohem platné.

Nebo naopak, když ve své mysli nedokáže rozlišit pokušení a hřích. Definicí hříchu je, že to musí být vědomé a svobodné konání, že máme možnost špatnou myšlenku nenásledovat. Ale tito lidé ji nemají, žijí s neurózou, která jim bere svobodu danou myšlenku opustit, a pak se obviňují z hříšnosti. V psychologii se to nazývá obsesivní myšlení nebo kompulzivní jednání a někdy jsou to závažné případy. Uvedu příklad, jak taková pověra funguje. Jsou lidé, kteří se bojí bakterií, mají pocit, že jsou neustále špinaví, a tak se jdou umýt – myjí se jednou, dvakrát, desetkrát a nakonec i pětsetkrát za den. Dostávají se tak do začarovaného kruhu: nadměrným mytím se jím odírá pokožka a oni mají pocit, že už chytají infekci – a chodí se mýt ještě častěji. Tím, že si jdou umýt ruce (nebo propadnou jakékoliv jiné obsesi), na chvíli redukují úzkost. Potvrdí tím ale ve své psychice, že toto je způsob, jak se jí zbavit: umyju si ruce a chviličku se nebojím, že jsem špinavý. A když se úzkost příště objeví, jakože se objeví, je to mechanismus, jak ji řešit. Upevňují tím své neracionální chování, mentální manipulaci.

Jaký je vztah mezi pověrou a předsudkem? I ten přece bývá založen na pověře.

Myslím dokonce, že jsou to dvě množiny podobných fenoménů, které se protínají. O předsudku hovoříme, když nám vysvětluje svět; pověra je něco, čím chceme kontrolovat svoji budoucnost. Je tam tedy velký průnik. To, že klepeme na stůl, nám svět moc nevysvětlí. Ale to, že mám nějaký předsudek vůči migrantům, že zjednodušuji jejich osud, mi už vysvětluje svět. Zároveň to však může být způsob, kterým se zbavuju strachu z toho, že něco může nastat. Třeba že podobný osud může potkat i mě. To už je nejen předsudek, ale i nějaká pověra. Mnoho forem předsudků může mít tedy pověrečnou funkci a naopak.

Už jste zmínil, že pověra úzce souvisí s vírou. Jaký je mezi nimi rozdíl, kdy se stává víra pověrou?

Nezačínal bych polarizací těchto dvou pojmů, ale tím, že jsou to nějaké stupně. Pohanská náboženství měla na začátku čistě pověrečnou úroveň. Jako lidé jsme začínali určitě tak, že jsme chtěli nějakým rituálem ovlivnit, aby slunce znovu vyšlo apod. Postupně se náboženské chování vyvinulo a posunulo dál, až se nakonec Božím zjevením transformovalo ve víru v jiném slova smyslu. Často může být i dnes v životě člověka individuální cesta víry taková, že začne víc pověrečně. Prosíme Boha, aby se něco stalo, než později pochopíme, že zralá víra je o něčem jiném než o kontrole budoucnosti. Jeden ze způsobů, jak to chápat, je přirovnání k cestě. Ukazatelé a patníky jsou její důležitou součástí, ale nikoli podstatou. Zdravá pozice je pak ta, že pověrečnou či rituální úroveň víry máme mít spíš jen jako nějakého pomocníka, který by nám měl umožnit lépe se dotýkat té části víry, která není tak snadno definovatelná. Neměl by nám ale víru vyprázdnit tím, že ji redukujeme pouze na rituál a zvyková chování. Člověk pak může dospět k hlubší víře, která je přesně opačná než pověra. Velmi zjednodušeně řečeno: pověrečná víra je to, co dělám, ABY se něco stalo. A zralá víra znamená, ŽE se něco stalo – že jsem se setkal s Boží láskou a nějak na ni odpovídám. A vím, že se s ní nesetkám víc, když se budu víc modlit, že ji nedostávám za odměnu. Člověk, který zažívá hlubší víru, už z její definice nepotřebuje kontrolovat budoucnost.

Ale co přímluvná modlitba? Vždyť to je přece snaha ovlivňovat budoucnost, aby se něco stalo?

Tam opět záleží na chápání toho, co vlastně děláme – z pozice zralé víry nechceme ovlivňovat budoucnost, ale vyjadřujeme lásku. Modlím se, protože se něco událo a protože mám dotyčného člověka rád. Když má můj kamarád těžkou nemoc, pochopitelně se modlím za to, aby se uzdravil a nezemřel. Ale tím „neobchoduji“ s Bohem, nevyvíjím na něj nátlak, co se má v budoucnosti stát. Úplně lidsky tím vyjadřuji, že pro dotyčného chci to nejlepší dobro, co si dokážu představit.

Za minulého režimu se předpokládalo, že díky poznatkům vědy budeme umět všechno objektivně vysvětlit. Když se dnes podíváte kolem sebe, máte dojem, že jsou lidé méně pověrčiví?

Nevím, jestli je dnes víc pověr, ale jsem si zcela jistý, že je mnohem víc předsudků. Je zde totiž větší potřeba vysvětlit si dnešní složitý svět, kdy žijeme v postfaktické době s „roztrhanými“ pravdami. A samozřejmě, předsudky se mohou snadno přelít do pověr. Ve středověku byla pravda jen jedna a v novověku se nám začíná štěpit – vznikají komplexní alternativy náboženství. „Velkých pravd“ je více a soutěží mezi sebou. Věda, marxismus či totalitní ideologie suplovaly všechny role náboženství – nabídly nejen to, čemu budeme věřit, ale právě i útěchu v budoucnosti – a měly své rituály, jak jí dosáhnout. Joseph Ratzinger říká, že se tak technika nebo věda stává ze svého pohledu vlastně spásonosnou mocností. Ale ani tyhle „velké pravdy“ už dnes neplatí.

Máme dnes své „malé pravdy“.

To, čemu dnes věříme, zahrnuje daleko více emocionální aspekt. Pravdu mi už nedefinují jenom fakta, ale to, jak se mi emočně líbí či nelíbí, zda se mi hodí. A taky co mi snižuje nepohodlí nebo co je nové, zábavné. Proto přirozeně vzniká mnoho předsudků – třeba vůči očkování. Jenže tyhle naše malé „pravdy“ mi už nesnižují strach z budoucnosti, protože dobře vidím, že jsou vzájemně rozporné, a neposkytují útěchu z jednoduchého pochopení světa. Bojím se pak všeho – třeba toho, že mě naočkují a zničí mi to zdraví, ale zároveň i covidu. Stále více se ukazuje, že jediné, co dnes skutečně redukuje úzkost, je zralá víra, která je ale z úplně jiné kategorie než tyto naše roztrhané představy o světě. Není totiž jen výsledkem intelektuálního poznání. Jistotu z budoucnosti mi dává moment, kdy prožiju dotek Boží lásky. To není jen další emoce ve sbírce postfaktických pocitů. To je zkušenost, transformující můj život. Už Karl Rahner předvídal, že křesťanství 21. století bude buď mystické, nebo nebude žádné. A preciznost této předpovědi se nám jasně potvrzuje v dnešní postfaktické době „malých pravd“ a osobních přesvědčení. Ať už jsou pověrečná, nebo reálná, nikdy tak nemohou nahradit hlubokou, mystickou, prožitkovou rovinu víry.