Každá mše svatá má ale stejnou hodnotu – ať je sloužena v zapadlém kostelíku, nebo v katedrále. „Jediný rozdíl je v tom, s jakou dispozicí eucharistii prožívám, slavím, stejně jako s jakou dispozicí se modlím,“ upozorňuje karmelitán P. Vojtěch Kodet v knižním rozhovoru Bůh své bitvy neprohrává, který v blízké době vydá společně nakladatelství Katolický týden a Doron. A dodává: „Je na kněžích, aby lidem vysvětlili, že nemůžeme věřit v magičnost jakéhokoli rituálu – ať už je to mše, modlitba, pokání, pouť nebo určité místo. Můžeme mít s daným místem spojenou nějakou zkušenost, ale nesmíme v něj klást důvěru, kterou vkládáme pouze v Boha a jeho milosrdnou lásku.“

Tyto v podstatě pohanské prvky se u některých věřících křesťanů objevují poměrně často. Podle P. Kodeta mají základ už ve špatném chápání křesťanské víry. „Místo osobního vztahu k Bohu je kladen důraz na správně vykonaný rituál, přesně odříkanou formuli, použití nějakých posvěcených předmětů. Takové chápání víry se často projevuje pověrčivostí, že některé modlitby musím opakovat tolikrát a tolikrát nebo se je musím modlit právě v tento čas a nikdy jindy – ať už sám, nebo s druhými. Když se ve stejnou hodinu spojím s někým druhými, je to vnímáno jako duchovně silnější, jako by bylo potřeba Boha k něčemu přemluvit nebo dotlačit,“ upozorňuje P. Kodet s tím, že „společná modlitba má velkou hodnotu, ale ne v magickém množení její náboženské síly“.

Zásadní volba

Hlavní rozdíl mezi vírou a pověrou je zde v tom, že křesťanská víra je svobodná odpověď na nezasloužený Boží dar, zatímco pohanská praktika klade důraz na lidské konání, za které se teprve očekává pomoc božstva. „Právě kladení požadavků a obsedantně pečlivě konané náboženské úkony jsou u křesťanů spíš projevem magického chování a smýšlení. Lidé se tak často chovají ne ze svobodného rozhodnutí a ze vztahu lásky, ale ze strachu, aby jim Bůh nemohl nic vyčítat a dal jim to, co po něm chtějí,“ vysvětluje karmelitán a známý duchovní autor. „Jenže Bůh nás neobdarovává na základě našich rituálních praktik, ale proto, že je náš Otec a my jsme jeho děti. Je to bez našich zásluh.“

Pro křesťany v dnešním světě z toho plyne podle Kodeta jedna zásadní volba, před kterou stojí: Buď mohou svou víru žít jako kulturní křesťanství či historické dědictví, jako soubor věroučných pravd a morálních předpisů, které dodržují, protože takhle byli vychováni a pokládají to za správné a rozumné. „Anebo víru mohu přijmout osobně jako něco, co je pravdou pro můj život. Uvěřím, že Bůh je se mnou, vede mě, je mým Otcem a já jsem jeho dítětem, že se o mě stará, nikdy mě neopustí a nenechá samotného. V křesťanském slova smyslu ale bez tohoto osobního důvěrného vztahu k Bohu nemůžeme mluvit o skutečné víře,“ uzavírá v knize svou úvahu P. Kodet.