Povzbudit věřící své diecéze k aktivnější účasti na farním životě se už řadu let snaží olomoucký arcibiskup Jan Graubner a jako nástroj k tomu zvolil farní pastorační rady. „Je to společenství zvolených lidí, kteří mají tvořit jádro farního života. Farnost se nebuduje skrze plány a projekty, ale předáváním života z evangelia, a cílem její práce je umožňovat lidem setkání s Ježíšem, s jeho osobou. Proto jsou důležité osobní vztahy věřících s Ježíšem i Ježíšových přátel mezi sebou,“ říká a doplňuje: „Nejde jen o to reagovat na problémy, jako je úbytek lidí v kostelích nebo nezájem, jde nám především o zdravý život církevního společenství.“

Jeho dlouholetý projekt setkání s farními pastoračními radami přerušila koronavirová omezení. „Proto jsme zatím změnili zaměření a farní rady nyní pracují na pastoračních plánech farností. Teď už bychom sice mohli pokračovat ve větších setkáních, protože ale papež František vyhlásil synodu o synodalitě a pozval nás na synodální cestu, zapojíme se s farními radami přednostně do jeho iniciativy,“ vysvětluje olomoucký arcibiskup a zdůrazňuje, že každá změna v přístupu vyžaduje značnou trpělivost a vytrvalost. „Na velké plody je zatím brzy. Některé farnosti vypadají smutně jako les zničený kůrovcem, ale když je v nich vidět novou výsadbu, roste naděje. Mám radost z malých kroků na mnoha místech, kde roste spolupráce věřících a s ní i radost,“ dodává.

Oživení podnítil pád věže

Několik dalších receptů, podnětů a zkušeností přináší následující dvoustrana. Často to přitom jsou na první pohled jednoduché věci: pro kněze je užitečné nespěchat z jedné mše na druhou a chvíli s lidmi pobýt i po liturgii, význam pro budoucnost má pozornost věnovaná dětem, pomáhá o sobě navzájem vědět třeba i formou adresáře a důležité je také být „normální“ a stát nohama na zemi.

Další články následující dvoustrany pak potvrzují, že na počátku není třeba mnoho: stačí třeba jen kostel (ač zatím prázdný) jako symbol možného společenství. Význam místa, které lze lidem otevřít, kam pozvat a kde se scházet, dokládá třeba ohlédnutí za pandemií z farností ostravsko-opavské diecéze. A jak ukazuje svědectví z opačného konce naší vlasti, může dokonce někde sám kostel být důvodem k oživení – jako například v Lenešicích na Lounsku, kde před třinácti lety spadla věž románského kostela v centru obce…

Neštěstí přineslo šanci

„Pro mě a mé vrstevníky to byla tragédie: kolem kostela jsme si jako děti hrávali a máme s ním spojenou spoustu vzpomínek. Proto jsme si řekli, že to tak nemůžeme nechat,“ ohlíží se Zdeněk Plaček z Lenešického okrašlovacího spolku, který vznikl roku 2008 právě v reakci na pád věže. Jeho činnost pak loni ocenila ředitelka Národního památkového ústavu cenou Patrimonium pro futuro.

Oprava budovy se podle Plačka brzy stala počátkem širších aktivit, při kterých se začali potkávat lidé nejen z farnosti. „S nadsázkou se dá říct, že spadlá věž nám otevřela nové možnosti,“ usmívá se Plaček a pokračuje: „Kostel jsme postupně otevřeli pro veřejnost a stavba určená k liturgii je teď středem pozornosti i života také při jiných příležitostech. Hojně navštěvované jsou koncerty doprovázené duchovním slovem a do budoucna plánujeme také výstavy a další akce,“ vyjmenovává. Práce na kostele podle něj vedla k navázání nových kontaktů i posílení místního společenství. „Lidé přitom velice dobře vnímají, že nejsou jen v nějakém kulturáku: hned se ztiší a třeba i trochu víc zamyslí.“