„Na to, aby se lidé do kostela vrátili, bylo důležité pamatovat od začátku ‚doby covidové‘: i za nejpřísnějších opatření umožňovat lidem přicházet a nevnímat kostel jako místo srovnatelné s obývacím pokojem, kde sledujeme mši na obrazovce,“ ohlíží se za počátkem pandemie P. Klement Rečlo, farář ve Stěbořicích nedaleko Opavy, a pokračuje: „Kostely jsme proto měli dlouhé hodiny otevřené a lidé byli zváni na osobní návštěvu eucharistického Ježíše. Když to pak volnější opatření umožnila, konaly se tiché adorace, fungovala zpovědní služba a podávání svatého přijímání. To vše udržovalo farníky ve spojení s kostelem, přestože se bohoslužeb nemohli účastnit.“

Význam nepřerušeného kontaktu farníků s kostelem pak dokládá i konkrétním příkladem. „První obětí pandemie byla babička Vlasta, která chodívala na téměř všechny mše svaté o dvou francouzských berlích – úplně pomaličku, takže dvě stě metrů z domu do kostela jí trvalo celou půlhodinu. Covid nedostala, ale když zákazem bohoslužeb přišla o tuhle posilu a také motivaci k pohybu, podlehla běžné nemoci,“ říká kněz.

O udržení kontaktu s věřícími nejen v pandemii mluví také Václava Smejová, bývalá pastorační asistentka farnosti Frýdlant nad Ostravicí. „Vedle modlitby je důležitá i otevřenost, jak k ní vyzývá papež František. U nás se už mnoho let každý čtvrtek konají adorace před Nejsvětější svátostí, kdy je kostel po celý den přístupný pro všechny. Otevřená je také fara, kde má vedle farních aktivit sídlo i rodinné centrum Nenuda, jímž před pandemií procházely každý týden desítky rodičů s dětmi a své místo zde měli i senioři. Ti všichni se pomalu vracejí,“ vypráví a dodává: „K faře patří také otevřená zahrada s herními prvky pro děti a posezením na lavičkách pod stromy i pergolou pro všechny věkové kategorie. V centru města je to nádherná přírodní oáza plná zeleně, květin a stromů.“

I v pandemii se mnohé dařilo

Vedle nabídky prostoru k setkávání a otevřenosti vůči všem je podle P. Rečla důležitá ještě jedna věc: atmosféra, kterou kněží v kostele vytvářejí svým přístupem. „Za koronaviru to znamenalo nebagatelizovat a nepodceňovat nemoc a s ní spojená opatření, protože mnozí lidé mají strach, ale zároveň tento strach a napětí nepodněcovat přehnaným přístupem nebo přílišným zaměřováním se na opatření,“ popisuje a doplňuje: „U nás jsme šli cestou napsaných pravidel, jejichž dodržování jsme ale nechali na odpovědnosti účastníků. A fungovalo to dobře.“

Pandemie podle něj nutila jeho samého i celou farnost hledat nové způsoby a možnosti – neříkat „letos tohle nejde dělat“, ale „jde to dělat jinak“. Například živý betlém o Vánocích tak farníci uspořádali jako venkovní scénu narození s nahraným slovem, které si kolemjdoucí mohli na příslušném zařízení spustit kdykoli během celého vánočního období. „V chlapském společenství jsme vzpomínali, co nám doba covidová přinesla: při mši svaté teď očním kontaktem dokážeme pozdravit více lidí než podáním ruky, naučili jsme se nehodnotit druhé a neposuzovat jejich motivy, ale plně je respektovat, a poznali jsme také cenu rodiny i duchovního příbuzenstva,“ vyjmenovává P. Rečlo. A za přínos epidemických omezení považuje také zformování chválového společenství a začátek večerů chval ve farnosti, k čemuž vedlo setkávání při adoracích v téměř prázdném kostele.

Pozitiva „časů pandemických“ vyhodnocuje také Václava Smejová. „Během celé pandemie jsme každý den měli přístup do kostela k tiché modlitbě a svatému přijímání. Řady farníků sice prořídly kvůli mnoha úmrtím i těžko obnovovanému ‚zvyku‘ chodit pravidelně na bohoslužby, přesto se i v čase pandemie mnohé malé a nenápadné věci rodily a fungovaly: po delší době vznikla fungující ekonomická i pastorační rada, mnoho se podařilo udělat v interiéru i okolí kostela, ale ještě důležitější je, že si nový kněz svou otevřeností našel cestu k mnohým lidem, především ke hledajícím,“ říká Václava Smejová a uzavírá: „Máme toho před sebou mnoho: výmalbu kostela nebo obnovu výuky náboženství po dlouhé přestávce. Víme ovšem, že nebudujeme my, ale Kristus, a podle jeho vzoru máme mít nejen otevřený kostel, faru a zahradu, ale především pro každého otevřené srdce.“